Byla to velmi zvláštní krajina. Alespoň na mne tak působila. Ač hory, byly s nádechem toho jižanského koloritu. Nebylo kde pořádně zaparkovat naše autobusy, tak jsme zastavili podél cesty u vjezdu do jedné z krásných vil. Vjezd byl zdoben tepanou bránou, po ránu otevřenou. Odtud vedla příjezdová cesta k domu uprostřed zahrady, který byl postaven ve stylu typickém pro Provence. Úplně jsem se viděla, jak sedím na terase v proutěném křesílku, piji kávu a kochám se pohledem na ty úchvatné kopce…

     Zde jsme se také rozhodovali co dál, protože jsme zjistili, že autobus nesmí jet až tam, kam jsme měli naplánováno, neboť nemá elektronické brzdy. Ti nejlepší a nejodvážnější z nás vyrazili na kole  přímo zvládnout těch 21 km s převýšením 1500 metrů do sedla Col de Tempétes ve výšce 1841 metrů. My jsme se na tuhle dřinu necítili a tak jsme se domluvili se zbylými  ostatními kolegy, že věnujeme celý den návštěvě města Avignon. Cestou zpět jsme se zastavili v supermarketu doplnit nejen naše vlastní zásoby, ale nakupovali jsme i pro naše „dříče“, kteří šlapali ty příšerně náročné kilometry na horu Mont Ventoux. A zde se musím maličko zastavit. Není podstatné jak se supermarket jmenoval, já byla překvapená, že stále máme co dohánět na západní Evropu. Byla jsem naprosto uchvácená krásou a šťavnatostí zeleniny. Nenašli jste jeden jediný ovadlý lísteček, ovoce byť jen se skvrnkou na povrchu, každá hlávka salátu jednotlivě zabalená do průhledného celofánu, neexistoval zápach z již se kazícího ovoce. No prostě radost pohledět a ochutnat. Navíc bylo možné v chladicích boxech vidět v sáčcích již namíchanou zeleninu na salát, takže stačilo jen zakoupit, doma vysypat do mísy a přidat zálivku. U kasy se sice čekalo déle než u nás a naše prodavačky pracují určitě ve svižnějším tempu, ale zdejší prodavačky jsou nesmírně v pohodě, v klidu a s úsměvem nám přály krásný den. Jsou to přeci jen Jižani a ti nikam nespěchají.

     Po nákupech jsme dorazili do kempu, jídlo uschovali a odjeli do Avignonu. Zde panuje čilý dopravní ruch a na mě působil zmateným dojmem.Ovšem vše fungovalo naprosto bez problémů. Stačí být zřejmě minimálně ohleduplný a jde všechno. Domluvili jsme si hodinu srazu s řidičem a vyrazili za blízké hradby města Avignonu. První, nač jsme narazili, byl proslulý avignonský most, jehož neméně proslulou píseň ve francouzštině jsme ovládali naprosto perfektně díky naší překladatelce. Vstupné se nám zdálo dosti vysoké na to, že most je dlouhý jen pár metrů a tak jsme ve stínu hradeb vyčkali na kolegy, kteří se rozhodli vstupné zaplatit a na mostě si „zatančit“.

     Všimli jsme si, že na malém nádvoříčku je postavené podium a o kus dál jsou postavené divadelní kulisy. V době, kdy my jsme Provence navštívili a konkrétně Avignon, se zde konal divadelní festival, který městu dodával nepopsatelnou atmosféru. Všude visely barevné plakáty, které lákaly na představení. Byly umístěny naprosto všude, na římsách, sloupech, stěnách, prostě všude. Narazili jsme na dům, jehož zazděná okna měla namalované výjevy ze známých francouzských filmů. Všude se pohybovali klauni a kejklíři, my jsme narazili zřejmě na ruskou přistěhovalkyni, která v jedné uličce hrála na harmoniku nám známou ruskou píseň a jejíž nadšení toho dne dosáhlo zřejmě vrcholu, když jsme si s ní začali prozpěvovat v její mateřštině. Procházeli jsme krásnými malebnými uličkami. Občas jsme se vyhýbali malému vyhlídkovému vláčku, který vozil turisty. Došli jsme na malé malebné náměstíčko, kde byly tři kavárničky lákající k posezení. Jednoznačně jsme se rozhodli si dát kávu a mužská část pivo.

     Nelze popsat malebnost francouzských kavárniček a náměstíček, to se musí vidět a zažít! Kolem projížděl vláček a byl zastaven sloupy v silnici bránící v další jízdě. Vláček zastavil, řidič se naklonil k takovému plechovému sloupku, kterého jsme si dosud nevšimli, něco do něj řekl a sloupky začaly zajíždět do silnice. Vláček projel a sloupky se opět vynořily. Došli jsme na hlavní náměstí, kde byly nejen kavárničky, ale klaunská představení pro děti, karusel (kolotoč), mimové, stánky s různými suvenýry a pohodová atmosféra. Odtud jsme mířili k papežskému paláci, který je neuvěřitelně monumentální stavbou. Dovnitř jsme nešli, ale prošli jsme si přilehlé zahrady s rozhledem do širokého kraje, s výhledy na vzdálené hrady. Nakrmili jsme kačeny a husy, které zde spokojeně existovaly a vraceli se zpět k hradbám a parkovišti. Cestou jsme neodolali a navštívili místní „cukrárnu“. Dali jsme si místní specialitu – palačinku, kterou si bylo možno dát na sladko nebo na slaný způsob (se sýrem  šunkou a kořením). Prodavač, který je vyráběl na velké litinové plotně, byl opravdu virtuóz a každá varianta byla velice chutná.

     Nezbývalo než se vrátit k autobusu, nastoupit a utrmácení se vrátit do kempu. Po večeři jsem šla umývat nádobí a zde se dal se mnou do řeči pohledný Francouz. Začal na mě drmolit a drmolit a mě nezbývalo než použít jednu jedinou francouzskou větu, kterou jsem se naučila – „ž suí Čék“. Jsem Češka J. Pochopil, zasalutoval a odešel. A mě to bylo líto. Tak ráda bych si splkla s hezkým francouzským mladíkem s drátěnkou na nádobí v ruce!!!!!

Ivana Lichtfanfová, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk