Já totiž myslela, že neumím reagovat normálně, pokud někdo z mejch blízkejch trpí hnusnou chorobou, o níž se všeobecně předpokládá, že je nevyléčitelná, nebo s sebou nese ohavný následky v podobě změny fyziognomie, mozkový kapacity a způsobu života vůbec. Naštěstí to byl jen blbej názor... Minulej týden, zrovna, když jsem se chystala zavolat známé „E“, zazvonil mobil, v němž mi napjatým a třaslavým hlasem sdělovala Anna, že „E“ má rakovinu, že je po operaci a že je to strašný, že jí nemám ani volat, protože potřebuje klid a odpočinek... Zarazilo mi to dech v krku a usilovně jsem přemýšlela, co mám „E“ říkat. "Jak se furt máš?" mi znělo dost příšerně, tak jsem to vyřešila smskou a napsala, že jí přeju hodně síly, protože to je jediný, co teď potřebuje. „E“ mi okamžitě odepsala a dohodly jsme se na kávě.
     A včera, když jsme s „E“ seděly nad hrnkem a já obdivovala její úžasnej klobouček se žlutou kytkou, její nádhernej úsměv a hlavně vyprávění o tom, kterak to proběhlo a jak se s tím vyrovnávala, probíhaly mi přes záda hřejivý vlny a já byla ráda, že jsme se sešly. Abyste věděli, v lednu se chystá na stejnou operaci jedna má přítelkyně a přestože je plná optimismu, v hlase jí občas zazní lehce skřípavej tón obav. "Víš, na rakovině je dobrý to, že jí doktoři uměj léčit," říkala mi „E“ a míchala si čaj. "Horší je to s Alzheimerem, mrtvicí, roztroušenou sklerózou a dalšíma nemocema, který na první poslech nezněj tak tragicky, ale v podstatě se s nima nedá nic moc dělat," dodala. "Taky se na tom podepisujou filmy, protože když má ve filmu někdo rakovinu, je bledý, plešatý, má průsvitné ručky a se smutným úsměvem umírá, obklopen vzlykajícím příbuzenstvem, zatímco film ukazuje klíčové epizodky jeho končícího života".
     A je to fakt. Když se vysloví slovo "rakovina", všichni instinktivně stáhneme pusu a začneme mluvit potichu. Kolem "postiženého" našlapujeme po špičkách, přitom jediné, co dotyčný potřebuje, je mluvit o tom, co ho čeká, zklidnit se před operací, možná taky bejt chvíli sám, aby si to srovnal v hlavě a zmobilizoval maximum síly, potřebný k nadcházejícímu boji. Navíc rakoviny je kolem nás tolik, že se z ní stala skoro běžná choroba, byť to na jejím nebezpečí nic nemění. Ale doktoři o ní vědí a mají zbraně, které ji dokážou udolat. Tou největší jsme ale my sami a naše vnitřní síla. Jéžiši, já vim, zní to jak z nějaký příručky, ale mě prostě lepší a výstižnější slova nenapadaj´.
     "Víš, mě pomohlo to, že jsem zjistila, kolik mých známých má tenhle boj za sebou, mohla jsem o tom mluvit a teď, když se mi třeba v práci udělá zle a musím rušit domluvené schůzky, okolí se neuráží, protože vědí, oč jde a já nemám výčitky svědomí, že zanedbávám práci," vyprávěla „E“. "A taky jsem se mimo jiné naučila vypouštět nepodstatný věci, neupínat se na práci a lidi, který za to nestojí. A zjistila jsem, kolik síly v sobě mám, přestože jsem se ze začátku skoro zhroutila," dodala s úsměvem a upila čaj. Vzpomněla jsem si na svou sousedku Ivu, která bojuje s drakem rakoviny už šestej rok, a taky na tchýni, který po chemošce vypadaly vlasy a narostly jí nový, lepší, takže vypadá jak eskymácký chlapeček, na spolužačku Agátu, který všichni prorokovali brzkou smrt, zatímco ona stihla adoptovat dvě děti, vdát se, rozvíst a zase vdát a evidentně je zdravá a spokojená......
     „E“ prostě nevypadá jako hrdinky filmů "o rakovině", je to normální ženská, co má srovnáno v hlavě, právě vyhrála svou největší bitvu a je na to právem hrdá. Navíc, ten klobouček jí hrozně sluší a jen co jí skončí chemoška, přestane si holit hlavu a zas jí narostou její hustý kaštanový vlasy. A tak jdu volat své přítelkyni, jestli by jí třeba nepomohlo setkání s „E“, kde by se dozvěděla, co ji čeká a že přeci jen ... 
     A já zajdu na mamograf, protože mi došlo, že čim dřív se o nějaké hnusárně v prsou dozvím, tím větší šance na poražení nepřítele mám. A to neni málo...
Roseanne, Praha  

linkuj.cz vybrali.sme.sk