Protože však je ve třetím patře, pohledem z něj se dívám především na střechy domů, které jsou šikmé i ploché a poseté nejrůznějšími komínky, anténami a hromosvody, a také na malé balkónky těsně pod střechou. Od mého dětství tyto balkónky obývaly babičky, sušily tam prádlo a dečky, měly tam svá štokrdlátka a židličky. Vzájemně se navštěvovaly, a někdy jenom tak, když vyvěsily poslední dečku po raním větrání, seděly na balkónku a dívaly se skrz žbrlení dolů – na dvoreček, kde si tenkrát hrály děti (i já) a matky věšely své prádlo. Občas po té střeše nad nimi procházeli muži kontrolující antény nebo kominíci, a já jsem pak hledala knoflíky na svém pyžamku, abych byla jednou hodně šťastná.  

     Z mojí postele bylo vidět jenom na ty střechy a stříšky nad posledními balkónky a podle těch stříšek jsem vždycky poznala, když napadl sníh. To bylo v zimě, když se brzy stmívalo, a když tak člověk u toho okna stál, viděl naproti spoustu různobarevně rozsvícených oken.

     Nejlepší to bylo o Vánocích, to jsme stávaly u okna s maminkou a říkaly jsme si: „Hele, támhle mají stromeček hned u okna – to jsou hezké žárovky a támhle je v okně svítící hvězda, tu tak někde sehnat, nedala by se vyrobit?“ a „Hm, to modré osvícení je zajímavé…“.

     Dnes i tenkrát mi připadalo, že ty chvíle byly vzácně dlouhé a vůbec si neumím představit, kde na to maminka brala čas; ale tenhle pohled – zvláště o vánocích – miluji dodneška, i když už je jiný. I babičky sudičky zmizely.,.

     Za těmi střechami dál je kopec, který je nezastavěný (až na tři baráky na okraji) a na druhém konci stával starý betonový altánek. Chodívali jsme tam venčit našeho psíka jezevčíka a ještě o pár let dříve jsem se na něj dívala před usínáním a stávalo se mi, že jsem zcela jasně těsně před usnutím vídala po něm procházet Karkulku, které v patách křovím běžel vlk... a někdy se na okraji rozsvítilo Ježibabí okno. Nevím sice, jaké jsem pak měla sny, ale když jsem se později, v dobách, kdy už jsem sama coby matka věšela na dvorku prádlo, zařizovala byt „po svém“, narafičila jsem si postel v tom pokoji tak, aby po probuzení směřoval můj první pohled z okna a na kopec. Jednu sobotu či neděli jsem se takto probudila a za tím kopcem stoupal pomalu, rozvážně jak sluneční koláč, obrovský barevný balón, a druhý a třetí... a mě stačilo ležet a ani se nehnout a dívat se… bylo to tenkrát jako dárek k narozeninám. Jižní okno patří mému dětství.

     Ale jsou na tom severní okna hůř? I ta mají svou historii. Okna vedla z obývacího pokoje a z kuchyně. K těm kuchyňským patřil malý balkón, což znamenalo, že okno byly vlastně dveře. A co bylo těmito okny vidět? Tak za prvé zahrada školky, kam jsem chodila. A kaplička – nejstarší ve čtvrti. Když jsem byla úplně malá, byl do parku přes ulici otevřený výhled a přímo naproti oknům v něm stával altánek. Prý tenkrát, když byla invaze v srpnu 68 (mě byly tři roky), se maminka odmítla vrátit do Prahy z prázdninového pobytu na venkově, neboť v altánku stálo dělo, jehož lauf mířil přímo do naší kuchyně. Takže maminku chápu.

      Také chápu svou starší sestru, že mě nemohla v pubertě vystát, když jsem jako pětiletá hlídala u tohoto okna, kdy už půjde ze školy a potom jsem rodičům hlásila s kým jde a co má na sobě. Za pár let začali přes ulici stavět nový dům a my jsme přišli o výhled na altánek a cestu parkem. Lidé co ho stavěli, se tam pak nastěhovali a vynahradili nám to tím, že každého Silvestra pouštěli ze střechy tehdy nebývalý světelný vodopád.

     Ona i Praha je vlastně vesnice, takže jsme se za pár měsíců začali zdravit a stali se z nich naši další sousedé. Mimochodem, v posledním patře bydlela má platonická pubertální láska – zjev něco mezi Sandokanem a orangutanem, kvůli které jsem zalévala květiny na balkoně třikrát za odpoledne a doufala, že přes rušnou ulici neuvidí, jak se červenám. Puberta skončila a zůstala jsem v bytečku sama jenom s psíkem jezevčíkem a po mé rodině se mi velmi stýskalo. A tak jsem si (samozřejmě inspirována vhodnou četbou) udělala z bytu místo setkávání kamarádů. Jednak to byli spolužáci ze školy, jednak vrstevníci ze sousedství. Ať už se k sobě hodili nebo ne, myslím, že jim bylo tady bytě dobře, protože na to, že jsem coby dítko byla spíše nesmělá a zakřiknutý typ, nabalovala jsem je na sebe v neuvěřitelném množství.

     Časem neminul večer, kdy by se neozvalo v nejrůznější dobu hvízdnutí pod oknem a za chvíli už přicházel někdo na čaj, vypovídat se, nebo jen tak, že šel okolo. Dneska už hvízdání pod okny nevnímám, protože už nepatří mně. Zato když se trochu nakloním od jídelního stolu, můžu zkontrolovat svou mladší dceru, zda v pořádku zdolala křižovatku a dorazila na autobusovou zastávku.

     Napsala jsem vám toho docela hodně a ani to není všechno, našlo by se zajímavostí víc... Bývaly doby, kdy jsem si plánovala, že se jednoho dne stejně asi někam odstěhuju, a kdy jsem se těšila, že jednou začnu tvořit něco nového někde jinde. Každý Pražák zažil asi období, kdy chtěl utéct někam jinam, třeba na venkov. Přišly později i doby, kdy jsem opravdu chtěla utéct a tím něco vyřešit, jenže – člověk si nemůže vždycky moc vybírat.

     A tak se nějak stalo, že jsem tady před svými okny zůstala natrvalo. A když to tak po sobě čtu, vlastně mi to už asi ani nevadí...