Podél otvoru nad rakví bylo jen málo místa.  Ale ta neznámá vábivá tvář – přála jsem si obrázek vidět zblízka... Sunula jsem se zvolna při kraji,  trochu s odporem se přidržovala stoletým prachem pokrytých zdí. Šerý prostůrek připomínal velikostí s bídou naši koupelnu (no, ta nejspíš je větší), a byl plný něčeho tajemného… V těle jsem cítila zvláštní brnění. Ještě dva kroky… Sehnula jsem se, pomalu natáhla ruku, už už jsem obrázek měla, jen pár centimetrů ještě, byl tak nadosah – když v tom jsem ztratila balanc: „Mamíí!“

     Ufff – zachytila jsem se oltáře, spíš jeho čelní hrany. Nespadla jsem dovnitř, díkybohu, ale povedlo se mi strhnout prudkým pohybem onu pokrývku, a tak všechno, co bylo na ní, sletělo dolů a obrázek zmizel. Klepala jsem se na úzkém místečku mezi propadlou podlahou a oltářní stěnou, na prostoru sotva krok širokém; zvířený prach se zvolna usazoval a já cítila svíravý strach… Ptačí štěbetání zvenku – snad kosů,  vrabčáků, sýkorek (bůhví, jak se všechny ty olšanské poletuchy jmenují)  mi teď připadalo nesmírně vzdálené.

     Uplynulo sotva pár minut, co jsem vstoupila dovnitř, ale připadalo mi, že se čas zastavil. Bouchalo to ve mně víc, než kdybych pětkrát oběhla hřiště. Bože, ten obrázek prostě musím najít, bůhví kdy sem zase půjdeme, MUSÍM ho najít! Zvolna jsem si sedala na bobek, opatrně rozhrabovala úlomky květináčů a skla, co ještě před okamžikem byly vázami. Kde to může být…?

       „Prosím Tě, tak už se prober, slyšíš mě? Terezko, prosím tě, nespi, probuď se!“ Otevřela jsem oči do polotmy pokojíčku. „Co je, co se děje?“ Bylo mi horko, noční košili jsem měla shrnutou pod zády. Ty roury hřejou víc než celý topení… Obracela jsem se od zdi směrem k hlasu. V tom okamžiku bylo po spánku:  „Páni… kdo jsi? A co tu děláš?“ Na mé posteli seděla dívka a snažila se mne probudit:  „Róza, říkali mi Rozárko. Ty jsi mi včera odpoledne vzala můj medailónek. Vzpomínáš?“, ušklíbla se. Koukám na tu holku, sedící na mé posteli, snažím se probrat. Ještě že už mnou přestala třepat.  

     Ano, opravdu, včera odpoledne v té opuštěné hrobce… Jo, vzpomínám… Bylo to hrozný… podařilo se mi nespadnout dovnitř, podařilo se mi najít obrázek, který jsem objevila. Stříbrné kulaté pouzdro, tak podobné malým hodinkám, které má schované v našem rodinném pokladu máma.Takže medailónek… Byly v něm dvě fotografie – na jednom víčku byl právě ten obličej, který tohle všechno zavinil. Na druhé straně už nebylo k rozeznání, čí tvář tam byla.  Mechanicky jsem rukou zalovila pod polštářem a vytáhla svůj úlovek.  Cvak – lehkým zmáčknutím jsem ho otevřela. Neskutečné…

     Nechápu, že mi to není divné, když to JE tak nesmírně divné: neznámá dívka na fotografii, neznámá dívka u mě na posteli – a já...  Věřte mi – jako by to všechno byl jen jeden člověk. „Ty jsi mi tak děsně podobná…“ Byla snad jen o něco starší. „Počkej, to je opravdu tvoje? A kde se tu vlastně bereš? A…“ Zavřela mi rukou pusu: „Nemám čas, Terezko, ale potřebuju pomoc. Víš, já sama nevím, jak je možný, že mě vidíš, že tu můžu být. Řeknu ti všechno co vím, ale rozhodnout se musíš rychle, jestli mi pomůžeš. Jestli tedy chceš.“  

     Dívka se rozhlédla po našem pokojíčku. Na protější posteli spal brácha, po skle okna v čele pokoje se právě přelilo světlo parkujícího auta. Osvítilo hodiny na protější zdi: ukazovaly půl jedné.  Povzdechla si: „Je to už tak dávno, co jsem s někým mluvila, že teď ani nevím, jak začít. Je mi šestnáct, tedy – bylo mi šestnáct pryč, když mě zabili. Terezko, já ti měla tolik plánů…“, na jejím obličeji byl vidět smutek. Rukou si prohrábla vlasy nad levým uchem a já zírala. Přesně takhle to dělá moje máma, když je „mimo“, a stejně si projíždím vlasy já, když nevím kudy kam.  „Terezko, ty jsi vlastně moje budoucí příbuzná, víš?“ Páni, tohle až řeknu holkám, to mi přeci nikdo nemůže věřit… Asi mi viděla i do hlavy, protože jen zavrtěla hlavou: „Hele, tohle všechno ale nesmíš nikomu říct, já už bych s tebou nikdy nemohla mluvit, pochop.“ Hm, konečně se něco děje a já abych mlčela,  to nemůžu vydržet, to je děs. Všechno se mi to v hlavě znovu odvíjelo jak přehrávané z videa.

     „Já tomu moc nerozumím“, začala mezitím Rozárka vyprávět, „ale jednalo se tenkrát o moc peněz a o náš dům. Měla jsem ho v jedenadvaceti dostat, odkázal mi ho můj táta. Ale pak …“ Vtom se ozvalo tupé žuchnutí a vzápětí brek. Můj drahej bratr Johan zase sletěl z postele. Někdy má dost divoký spaní a máma říká, že nejspíš ještě neumí spát na velké posteli. „Terezko, prosím tě, nezapomeň…“ ozvalo se přede mnou. Skoro vzápětí se otevřely dveře našeho pokojíčku a vběhla máma.  

     Před domem halasily rozesmáté hlasy našich sousedů, kteří vcházeli do domu. „Ale no tak, Johánku, neplač, nic se neděje, to se ti jen něco ošklivýho zdálo, maminka je u tebe.“ Zvedla ho do náruče a konejšila.  „Tebe taky vzbudili?, podívala se na mne. „To je hrozný, já se u těch Trčků zítra stavím, není přeci možný, aby dělali v noci takový kravál. A koukej honem spát, bude jedna hodina.“ Bráška se blaženě stulil mámě v náručí, už nejspíš usínal. Ležela jsem a trochu se závistí se na ně dívala: nojo, je mi už čtrnáct, jsem velká holka…

     Ale – co Rozárka? Copak se mi jen zdála? Ne, medailonek byl na svém místě pod mým polštářem. Přijde za mnou znovu? Co to vlastně říkala? Že je má budoucí příbuzná? Ne, to jsem já, takže …

     Tohle musím vypátrat, uvědomovala jsem si už téměř ve spánku…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk