Tak jsme včera oba dorazili metrem na Jižák… Já se rozhodl, že půjdeme od metra pěšky, že si uděláme procházku. Před barákem jsem ji ještě pustil z vodítka a pak jen písknul a šli jsme do domu. No, byl jsem si opravdu jist, že jde pes se mnou. Zavřel jsem dveře a  ... pes nikde. Myslel jsem zprvu, že je venku, tak jsem ještě vyběhl, ale dvě rovněž venku venčící paní mi potvrdily, že tam už pes není, že určitě šel do baráku se mnou.
     Chvíli jsem obíhal blok, volal, pískal, ale nic. V domě to samé. Asi po dvaceti minutách mi jedna obyvatelka říká: "Nehledáte psa??" „Jasně, černýho!" "No, tak před chvílí byl ve třetím…" Šel jsem tedy pěšky (a rychle!) do třetího patra, ale nic. Opět volám, pískám jak cvok... nic.

     Rychle jsem vyjel výtahem až do sedmičky – že to musím zkusit seshora dolů: otevřu dveře výtahu a co nevidím. To vám bylo radosti…

     Prostě se spletla a následovala někoho jiného. Asi jsem si tím zase trochu vylepšil svůj přírodní stříbro-šedivý melírek na hlavě... Byla to fakt těžká půlhodina. Jak to tak sleduji, začíná přicházet její psí puberta – ty její kousky za posledních pár dní tomu nasvědčují. (A to nemluvím o strženém stromku u mamky v Karlíně. Přitom v kuchyni její miska plná masa – ale čokoláda ze stromečku byla holt větší lákadlo.)

linkuj.cz vybrali.sme.sk