Pamatuju noc s mlhou, kdy opravdu nebylo vidět na krok a když jsem konečně zastavil, nemohl jsem otevřít dveře: a – těsně vědle mne stál beze světel další truck, který jsem prostě neviděl…    Pěstuje se tam hodně ovoce, a voda, kterou zalévají, se odpařuje a v noci sráží do husté mlhy. Já tamtudy jezdil bez ohledu na mlhu, spoléhaje na to, že jsem na dálnici, kde nejsou ostré zatáčky a koncová světla ostatních aut uvidím včas... Měl jsem štěstí, oni taky J.

     Sněhu a ledu na silnicích jsem si také ochutnal víc než se sluší, Bůh byl se mnou, neměl jsem jedinou bouračku a že jsem jich viděl. Ale už to pro mne nějak není…    Trocha klidu a pohodlí neuškodí, ale přesto jsem se ještě letos v létě povozil… (psáno v roce 1999 – pozn.red.). Na krátký čas jsem šel jezdit pro podnik, se kterým jsme vozili štěrkopísek a o metr zvyšovali pozemek, kde se měly stavět domy. Měsíc u půl jsem jezdil z pískovny do města se dvěma vleky, celková váha naložené soupravy 55 tun, jeden okruh 56 kilometrů a ujel jsem to za den sedmkrát… Při každém kole jsem 209 krát musel přeřadit, počítal jsem to. Bylo 40 stupňů ve stínu, klimatizace nejen nefungovala, ale ani nešlo zavřít topení a tak jsem jezdil s otevřenými okny. Když na mně fouk žhavý vzduch zvenčí, pálilo to na kůži, ale přesto to osvěžilo. Tak tohle už pro mně není, řekl jsem si. Nakonec jsem byl rád, když bylo vše hotovo a já už tam nemusel...
     Co ještě dodat? Nezmínil jsem se o platech, nebo snad zmínil, ale jen letmo. Jako trenér jsem měl 12 centů za každou míli, tedy ať jsem řídil já nebo žák. Později, už zase sám, jsem jezdil za 18 centů za míli. Spočítejte si to: mohu ujet legálně 650 mil za den, krát 18 centů, to je 117 dolarů hrubého. Trvá mi to i s tankováním 11 hodin a tak si můžete spočítat, kolik je to na hodinu. Omyl, nemůžete. Protože jakmile zastavíte na vykládku nebo nakládku, nejedete a pracujete zadarmo. Prvních 48 hodin čekání na další náklad je taky neplacených, navíc čekáte v restauraci u telefonu.

     Dnes už platí řidičům víc, až 33 centu za míli, za to už se dá skromně žít. U Pata Phillipse jsem měl 50 procent z toho, co účtoval zákazníkům, můj týdenní plat se pohyboval od 0 do 950 $. U mobil homů jsme měli 55 centů za míli, ale jen za tu s nákladem a cesty domů byly zadarmo. U American Pacific jsem měl 55 $ denně platu a 70 $ diet. Zákonné pojištění pracujících se platí na základě mzdy, daně taky. Takhle to bylo výhodnější pro podnik i pro nás. Ovšem – kdyby člověk onemocněl nebo měl úraz? Raději na to nemyslet…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk