Večer společně diskutujeme o nezodpovědnosti doručovatelek a já se nabízím, že zavolám na poštu a budu si stěžovat. Nakonec je dohodnuto, že v úterý ráno vyzvedne zásilku syn, přestože se vlastně neví, kterému z nich je zásilka určena.

Úterý: Upozornění z pošty leží v kuchyni na stole. Na nic se neptám, abych se vyhnula zbytečnému diskutování.

Středa: Upozornění je stále na stejném místě – v kuchyni na stole. Na moji otázku synovi, proč ještě nebyl na poště, mi odpoví, že neměl čas. Kdyby to byl dopis pro mne, už bych ho vyzvedla, protože bych chtěla vědět kdo mi píše a co chce.

Čtvrtek: Večer přijdu ze zaměstnání a vidím, že zásilku stále ještě nevyzvedli a tak se ptám manžela: „Proč jste ještě nebyli na poště pro dopis“? Začne se rozvíjet diskuse: „Protože nám to donesou.“ „Tys tam volal?“ „Proč?“ „No, protože jinak to nepřinesou.“ „Vždyť ti říkám, že to donesou…“ „Ale pak se musí platit za nové doručení…“ „Ti říkám, že to přinesou!“ „Jak to?“ „Protože to je pošta a pošta roznáší dopisy.“ „Ale vždyť tu doručovatelka byla….(dál se už nedostanu)“. „Prosím tě, kolikrát ti mám opakovat, že je to pošta a tak to donesou!“ „Prosím tě, vysvětli mi to v klidu, já tomu nerozumím …“

     Přichází syn, aby se podíval co jde v televizi: „Prosím tě, mami, co se staráš, je to přece adresované na tatínka.“ Ano, já vím, jsem úplně nejhloupější tvor. Bouchnu dveřmi a zavřu se v kuchyni. Přemýšlím o tom, jestli jsem opravdu tak neschopná pochopit to, co mi bylo sdělováno a věnuji se plotně. K té nejspíš patřím, ale i o tom někdy pochybuji…

PS: V pondělí (následující) přeci jen došel na poštu pro dopis syn a dopis patřil manželovi.

Danica Tomášková, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk