Máma nesla dvě tašky. V jedné konývku, dva květináčky, lopatku, starý nůž, zahrádkářské hrabičky a svazek větví. Druhá igelitka, kterou nesla velmi opatrně, chránila tři zelence – ty dlouhatánské cancoury všechno vydržecí kytky, sazeničky barvínku (prý z nich bude kobereček), a pár nízkých afrikánků. Ještě dvě láhve od minerálky s vodou na zalití. Pro jistotu…

     Prababička, praděda, babička s dědou a táta. Prababička tam leží celá, stejně jako praděda, ten je o patro níž, protože umřel ze všech nejdříve.  Táta je už spálenej a v plechové konzervě – zahrabali jsme ho tu s mámou minulý rok. Neuměla jsem si představit, jak se vešel do rakve, co ležela tehdy na katafalku v té hnusné smuteční síni. Nebrečela jsem, nevěřila jsem, že tam leží, že se jim do nějaké rakve vešel. Táta měl přeci i doma extra postel…

     A pak nám jednou dali tu tmavohnědou věc, máma podepsala papír, jeden pán hrábnul lopatou do babiččina hrobu, máma tam urnu položila, on to tak trochu zasypal a zase odjel. Ošklivá černá dodávka plná instantních lidí… My jsme pak tátu zase vyndaly – tedy odhrnuly tu hromádku písčité hlíny a vyhrabaly jamku o hodně hlubší. Ona vlastně hrabala máma, já se pořád bála, abych nevyhrabala někoho z tamtěch…  Babička a děda mají své urny už také uvnitř, ale na jejich pohřbu jsem nebyla. Byla jsem s bráškou na táboře alergických dětí v Řecku, takže jsem se všechno dozvěděla až od mámy.

    Došly jsme k pozemku, kam si dáváme své předky. „Terezko, nestůj tu jak spící panna, koukej vybrat všechno suchý, musíme to rychle uklidit, zasadit a honem domů, víš, že máš být v šest na karate!“ Máma už mezitím zaklekla a vyhrabala loňské šustí, naplnila tím obě igelitky a poslala mě ke kontejneru s odpadky. Nechtěla jsem se koukat, ale byli tu všude kolem mě – ti noví mrtví, lidi, co ještě nedávno měli plno starostí, radostí a teď je sem chodí jejich rodina zalejvat. Nechci na ně myslet…

     Vysypala jsem do kontejneru šustí. Mezi další seschlé kytky, olezlé opršené věnečky, stuhy, umělohmotné kytky… viděla jsem tam jeden moc bezva květináček, vysypala z něj obsah a přinesla mámě. „Hele, ten je hezkej, dej jim ho sem, můžeš do něj dát ten zelenec, mami.“ Viděla jsem mámě v obličeji všechno, co mi neřekla: napřed by mi vynadala, co to beru, pak zase pochvalu, že jsem přinesla tak pěknej květináček. Nakonec ho vzala do ruky a zlehka prohlídla: „Tak jo, dobře, toho by opravdu bylo škoda“, a odložila k připraveným kytkám.

     Stála jsem nad mámou, nechtělo se mi tam být. Stále mě to vábilo doleva – tím směrem, co jsou hroby a hrobky dávných mrtvých. Vábilo mne se tam podívat. Věděla jsem, že některé hrobky mají nad sebou malé domečky, vyzdobené pro jejich mrtvé někdy nesmírně dávno, nejspíš ještě před narozením mojí maminky. No, možná ještě před narozením babičky…

     „Mami, můžu se jít kousek podívat, jen kousek, je tu plno kytek, podívám se na ně…“ Nechtěla jsem říkat, co mám v úmyslu, ale současně byla pravda, že jsem obdivovala některé kytky, které tu rostly – myslím tím ty různé břečťany a další popínavky. Dokonce jsem si přinesla pár proutků domů, ale neujaly se mi.

      „Dobře, ale nechoď daleko, víš, že za chvíli musíme jít. Přineseš mi pak ještě vodu na zalití, ok?“ Odkývala jsem to a už jsem míjela první křižovatku (hroby jsou vedle sebe, v očíslovaných ulicích). Pozvolna se hroboví kolem mne měnilo – místo honosných umělomramorových náhrobků byly častěji kovové, různě nahnuté kříže, hroby byly jen trochu vyvýšené a už vůbec neměly olemované obrubníky. A většinou byly opravdu zanedbané. Mnohdy byly pospojovány zmateným křovím. Náhrobky, které tam stály, zjevně staré, omšelé, samý holub s hlavou dolů, zoufalí andělé, ukazovaly vybledlé oválné fotografie na porcelánu. Data na náhrobcích i jména – všechno dávná minulost.

     Vlevo na jednom hrobě byla poodstrčená deska – že by nějaký nebožtík utekl? Zastavila jsem se před protějším hrobem, vlastně hrobkou: malá kovová vrátka byla otevřená, stejně tak dveře dovnitř.

     Ne, dveře byly vyvrácené, snad vypáčené, takže bylo možno nahlédnout: uprostřed malého prostoru se temněla zčásti propadlá podlaha. Vnitřek byl zavát starým listím. Ze stromu, který tu vyrostl určitě o mnoho let později. V čele byl oltář, ve vázách před ním proutky dávných květin. Zbytky svící, svícnů… všechno to bylo na nějaké překrásné zšedlé dečce… Opatrně jsem vlezla dovnitř – viděla jsem tam obrázek, byl položený, nebo snad už dávno spadl?

     Ta tvář mi byla najednou povědomá… Natáhla jsem po něm ruku…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk