Málokterá z dcer ochotně poslechne „rady moudrých“ – to přijde až s věkem; většinou až se dívky samy stanou maminkami dětí dospívajících, teprve pak pochopí a ocení některé z matčiných rad. A tak sebekriticky přiznávám, že rozhodně nepřipadalo v úvahu, že bych bez výhrad svou mámu vždy poslouchala J. Naopak, mnohokrát jsem vyváděla neskutečné hlouposti  a to ještě s vědomím, že ať si říká co chce, udělám všechno, jen ne to, co mi radí ona – cokoliv – jen když bude po mém…  Samozřejmě, že tím pádem jsem občas pěkně naletěla – a nejen to…

     Některé maminky však dovedly svým dcerám najít toho vhodného samy. Takříkajíc podle asijského vzoru J. Moje dávná spolužačka Adyn (Adélka) přesně takovou mámu měla. Je to už hodně let, takže si troufnu prozradit tohle jejich „výrobní tajemství“. Ostatně pochybuju, že by našlo nějaké následovnice…      

     Odehrávalo se to v dobách, kdy ještě jezdily Prahou staré tramvaje s vlečňáky, ve kterých byla uprostřed velká otevřená plošina. Tam převážně stáli lidé, cestující na krátké tratě, a ještě spíš ti, kteří počítali s „předčasným vystoupením či nastoupením za jízdy“ – prostě se hupslo za jízdy tam či ven … Ale – také se tam hodně navazovaly známosti.  Adynina máma si proto vymyslela následující bojový plán: sedla si v onom vlečňáku dovnitř, Adyn stála na plošině. Byla hezky učesaná a oblečená. Vybraly si k lovu čas po skončení pracovní doby, a jezdily od jedné konečné na druhou. Když se pak během cestování k Adyně přitočil nějaký mladík, podívala se nenápadně na maminku a pokud maminka lehýnce zavrtěla hlavou, zatvářila se i ona odmítavě…

     Je to neuvěřitelné, ale během týdne si takhle získaly pár mládenců, se kterými pak Adyn chodila na „dotazníkové schůzky“. Při randeti se – ve vhodné příležitosti – ptala na předem připravené otázky, které pak s maminkou doma pečlivě konzultovaly. Mládenec, který se probojoval na první místo, se poté stal „legitimním nápadníkem“. Kupodivu, vše ostatní šlo úplně normálním způsobem. A tak, během roku a půl, kdy s ním chodila, ho nenápadně obě dirigovaly. Její nastávající se přihlásil na večerní školu, přešel pak i na kvalifikovanější zaměstnání, začal se lépe oblékat … dovolená, kterou spolu strávili, byla také (ach ouvej) předem připravená.

     Následovala svatba, určitý čas bydleli u jejích rodičů v jednom pokoji a šetřili na nový byt. Po dvou letech se pak stěhovali do svého družstevního bytečku.

     Nejspíš si říkáte: děs!!! Ano, ani já jsem to tehdy nebyla schopna strávit J.  Neskutečné však bylo, že tohle naprogramované manželství nejen vydrželo, ale dokonale fungovalo, a „jestli neumřeli, funguje dodnes“ . Ještě jedno – když přišla do „vdávacích let“ i její mladší sestra Dulina (Vendula, resp. Václava), maminka celou věc zopakovala a neuvěřitelné – dopadlo to stejně. Obě dcery, Adéla i Václava si tak své manžely našly na plošince ve vlečňáku…

      Dodnes nechápu, jak je možné, že jim to tak vyšlo…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk