Zatímco se přečerpává nafta z kanystru do nádrže autobusu, někteří z nás vystupují a na travnatém dělícím pásu začnou křepčit s popěvkem – „došla nafta, nevadí“ a přidávají tanečky. Řidiči koukají udiveně, ale nám je to jedno J. U nejbližší benzinové stanice čerpáme plnou nádrž a vyjíždíme dál… Krajina měnila zcela svůj charakter a já jsem získávala pocit, jako bych mířila někam na jih Mexika.

     Podél cesty stály hliněné domy s doškovou střechou, v mnohých z nich byly restaurace, které hned vedle měly přístřešek, kde byli uvázáni koně, které si mohl zájemce pronajmout i s průvodcem. Několik takových výprav koňmo jsme pak spatřili v dálce, jak se ladně projížděly mokřinami, které zde zabírají velkou část půdy. Dojeli jsme do městečka Stes Mauries de la Mer, až k moři, na začátek přírodní rezervace Camargue. Moře vypadalo úchvatně a tak po vyložení kol a všech potřebných věcí se někteří nadšenci vrhli do moře s následným výkřikem hrůzy, protože voda byla dost studená a to nečekali.

     Na koupání byla vyhrazena půl hodinka a po uplynutí této doby jsme se vydali na putování rezervací. Bylo to úchvatné. Jeli jsme po kamenito – písčité hrázi, která oddělovala mokřiny od moře.Vlevo, po směru naší jízdy, jsme viděli plameňáky, ibisy, racky a maličké karavany turistů, putujících na koních. Vpravo jsme se kochali krásami moře se všemi jeho scenériemi a bylo možno vidět i odpařenou sůl.Vzduch se tetelil horkem. Místy jsme museli z kol sesednout, neboť nenadálými pásy hlubokého písku se projet skutečně nedalo. Před námi byl jako první cíl zastávky maják. Skutečně velmi romantické! Od majáku již cesta pokračovala po asfaltové silnici a zde jsme mohli s respektem pozorovat černé býky. Vůbec si nás nevšímali, i když někdo zkoušel točit nad hlavou červeným tričkem, ani hlavu nezvedli.

     Dojeli jsme na křižovatku Villeneuve, kde jsme se setkali s autobusy a mohli se najíst. Nerudný majitel restaurace nás z parkoviště vyhazoval s odůvodněním, že mu odháníme zákazníky dvěma obrovskými autobusy a tudíž by si kolemjedoucí mohli myslet, že je obsazeno. Odtud jsme dojeli po 17 km do města Arles. Bylo velké horko a když jsme došli úzkou uličkou na náměstí, kde byla kašna, několik z nás neodolalo této lákavé  „nabídce“ a ochladilo si nohy ve vodě. Kolem nás chodily Arlesanky v nádherných krojích, připomínajících zašlé časy, některé měly nad hlavami slunečníky ručně vyšívané. Obdivovali jsme, že i přes horko a několik vrstev oblečení, vypadaly svěže a čile.

     Putovali jsme uličkami dále a spatřili v krojích i muže a dozvěděli se i důvod, proč byli takto oděni. Byl nejen jeden z jejich svátků, ale ten den se totiž konaly v místní aréně býčí zápasy a lidé, kteří měli kroje, měli vstup zdarma.  Všude byly stánky s levandulí, mýdlem z levandule, ubrusy s těmito motivy, nádhernými pohlednicemi a upomínkovými předměty. Mezi tím jezdil malý vyhlídkový vláček s turisty, my se tam motali s padesáti koly a probíhala běžná každodenní doprava. V jednom místě jsme úplně ucpali uličku, neboť jsme se domlouvali, jestli půjdeme za 10 euro na býčí zápasy. Nakonec z nejrůznějších (hlavně organizačních) důvodů jsme to zamítli, což nás dodatečně hodně mrzelo.

     Zde jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna jela autobusem přímo do St.Remy a druhá jela na kolech přes skalní městečko Les Baux, kde bylo možno narazit na vinné sklípky a jeskyni iluzí. Protože jsem od začátku chtěla z Provence taky něco vidět a ne jen polykat kilometry, spatřila jsem skalní město jen z autobusu a prohlédla si město St.Remy, kde je dům Nostradama. Na náměstí pod platany hráli místní muži petangue. Už mi k celkovému obrazu Provence nechybělo nic.

     Vlastně ano, prohlídka Avignonu a to až příště.

Ivana Lichtfangová, Morava

linkuj.cz vybrali.sme.sk