Zamiloval jsem si severozápad a protože jsem nespěchal, měl jsem čas se dívat kolem a nebyla pro mně tragedie silnice zasněžená tak, že jsem musel nasadit řetězy. Byla to práce navíc, to ano, ale zase jsem viděl krásu zalesněných hor v zimě. Víte, jak je krásná zimní krajina, když sedíte v autě a topení funguje, jak má?
     Má cesta vedla Oregonem přes průsmyk Santiam, 1500 metrů vysoko. Jednou jedinkrát jsem měl tu smůlu, že jsem tam byl ve špatnou dobu. Pod kopcem byla značka přikazující nasadit řetězy zakrytá, takže – mohu tedy jet. Jenže jak jsem stoupal, čím dál víc jsem cítil, že to je omyl, že bych ty řetězy radši měl mít, jenže už nebylo kde zastavit. Silnice byla posypaná štěrkem – ale asi jako když stará panna sype rybičkám – a já se rozhodl, že na vrcholku, kde je silnice širší a je tam dokonce místo kde mohou trucky zastavit a zkontrolovat brzdy před sjezdem dolů, řetězy přece jen nandám, i když podle zákona nemusím. Bohužel, zastavit se nedalo… Jen jsem se dotknul brzdového pedálu, už to začlo celé klouzat a tak mi zbylo jediné: pomalu jet a rychle se modlit. Silnice klesala v serpentinách, já jel jednou stranou po krajnici, kde je přece jen sníh a led hrbolatější a ta troška štěrku není zamačkaná do sněhu. No, sedím tu a píšu, takže vidíte, že jsem to sjel, ale dodnes mi není volno, když si na to vzpomenu.
     Jedním z obávaných kopců je tady Cabbage Hill, Zelná hora. Proč zelná nevím, kdysi jsem slyšel, že první truck, který to s kopce neubrzdil, byl naložen zelím. Nějak se mi to nezdá. Faktem je, že je to kopec blbec, dlouhý skoro deset kilometrů, spadá z Modrých hor do údolí Columbia River. Na vrcholku je váha a nezbytné parkoviště pro kontrolu brzd před sjezdem. Pravidelně jsem tam zastavoval; ne na kontrolu brzd, ale na vyčůrání. Jezdil jsem s mými okny tak lehce naložen, že jsem se kopce bát nemusel, motorová brzda to zvládla a normální brzdy jsem použít nemusel.

     Jednou tam ke mně přišel plačící řidič, že se bojí jet dolů. Na tom kopci se mu zabil táta a on má prostě strach a dolů nepojede. Sedl jsem si k němu a začal ho přemlouvat. Že on není tak moc těžký, má motor Cummins a ty brzdí nejlíp,  a když pojede pomaličku, nic se mu nestane. Až když jsem mu slíbil a odpřisáhl, že pojedu pomalinku před ním, aby se o mne mohl zastavit – když bude nejhůř, dal si říct. Jel metr za mnou, a já hlídal tachometr, abych snad nezrychlil. Sjeli jsme dolů a ještě dlouho poté, co jsem se od něj dole na rovině odtrhl, jsem slyšel v rádiu jeho děkování.

    To je taky Severozápad, lidi tu mají k sobě blíž.
     Vozil jsem si má okna a bylo mi dobře. Jenže: pak nás konkurence doběhla, jiný výrobce nás vytlačil z rajónu, já neměl kam vozit okna a zas jsem přišel o práci. Uchytil jsem se u Amerického Červeného kříže jako technik a řidič pojízdné stanice na odběr krve. Jezdili jsme po celém Idahu a části Oregonu a sáli lidem krev. Vyjeli jsme v pondělí a vrátili se v pátek, spali v hotelích, nebylo to špatné. Píšu v minulém čase, protože po roce ježdění mi podnik nabídl jiné místo, jsem v Boise a starám se o naše budovy a auta. Po všech těch létech harcování se mi nějak zachtělo být doma. Zpychnul jsem, dobré bydlo a neježdění mně zkazilo a propouštění mné zaskočilo.

     Šel jsem jako jeden z prvních, vždyť mé místo ještě před dvěma lety ani neexistovalo.

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk