Nevěděla, jak se jmenuje, ani kolikátého je. Věděla jen s děsivou určitostí, že musí být zítra do devíti ráno hotova. Termín je termín, nikoho nebudou zajímat její problémy s počítačem, ani jiné neomluvitelné překážky, dokonce ani její smrt by ji neomlouvala. Slyšela syčet páru z drakova chřtánu a rozvážně pronesená slova jejího ředitele: „Zítra – nejpozději v devět hodin!!!“ Důležité je dodržet termín, padnout nebo zhroutit se můžu kdykoliv potom, zvonilo jí v uších.

     Ťuk, ťuk…Do kanceláře vešel muž v montérkách. Byl pocákaný barvou, typicky chlapsky páchl potem. Kolem čtyřicítky, vysoký a statný, prostě kus chlapa. „Dobrý den, potřebuji zavolat vašemu správci. Od pana ředitele to mám povoleno.“ „Prosím,“ podala mu Jana sluchátko. „Musíte přes nulu…“Usmála se na něho. Vítané vyrušení, právě včas, aby načerpala síly na další hlavu.

Oplácí úsměv úsměvem a v očích mu to zablýskne.

     Ťuk, ťuk… Ve dveřích stojí druhý, vlastně nestojí, tělo mu zůstalo venku a do místnosti jen nakukuje. Stejně zacákané montérky,  stejný úsměv. „Dobrý den,“ pozdraví  a usměje se. Den úsměvů a den malířů v montérkách, myslí si Jana a drak Uzávěrka už jí nepřipadá tak hrozivý. „Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“ „Jé…nic…já jsem tu s ním…“ „On je tu se mnou…“zašveholí ten se sluchátkem. Správce to pořád nebere. „Já myslela, že ve dvou chodí jen holky na záchod…“, Jana už se směje, směje se naplno, nemůže ten smích zastavit, a oba malíři se smějí s ní…

Telefonující se směje do sluchátka, na druhé straně to správce pořád ještě nebere, škoda, mohl se taky zasmát. Smích je nakažlivý, Uzávěrka se směje taky, a ještě se bude smát. Protože – kdo se směje naposledy…. Telefonující položil sluchátko a zcela bezostyšně na Janu mrkne: „Přijdeme za chvilku, a rádi…Hahaha…“ Jana se pořád ještě směje. Praštěná. Uhozená. Má na to nárok, je přepracovaná. Šílená. Ten druhý ve dveřích říká: „Kdybych tušil, že tu úřaduje takový anděl, chodil bych sem vyřizovat všechny telefonáty…“ Druhý mu přitakává: „Já taky…“

     Dlouhá chodba odráží jejich doznívající smích. Uzávěrka na Janu výhružně syčí: „Jen se moc neraduj, ještě stále mám poslední hlavu… sice mi už visí na vlásku, ale není to jen tak obyčejný vlásek…je to ocelové lano…“ Udatná hrdinka Jana, bojovnice s draky, posílena smíchem, se pouští do boje s poslední hlavou. Jen měsíc do vítězství, pak padne, ale bude to vítězný pád. Už jen trochu účtování a několik  tabulek, konec je v dohlednu, pokud máte oči Bystrozrakého…

     Drak už jenom doutná…

     Jana je dobrá, je dobrá, je přece hrdinka a bojovnice…A draci jsou jen v pohádkách…

linkuj.cz vybrali.sme.sk