Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Teď se, ale potýkám s tím, že je mi vyčítána "přílišná náklonnost" k němu hlavně ze strany mojí matky, se kterou žiju v společné domácnosti v rod.domku. Vyčítá mi, že jsem teď víc s ním, že jsem se změnila ve svém chování, no prostě když spolu mluvíme vždycky se to zvrhne v hádku o pořád stejných věcech.  Nedávno mi dokonce zakazovala trávit víkendy u něho, prostě si to nepřeje. Snad je to všechno způsobeno tím, že jsem z věřící rodiny, kde je nepřípustné abychom já a můj přítel spali "pod jednou střechou". Myslím, že by jí vyhovovalo chodit na rande jednou za týden na dvě hodiny. Jsem z toho všeho hodně zdrcená, prostě se někdy cítím jako malá holka, která pořád musí říkat kam jde a v kolik bude doma. Nějak nemůžu s mamkou rozumně mluvit...ona jen pláče, nejí a naříká, že ji nemám už ráda. Chápu, že dosud jsme dělaly všechno spolu, mám ji ráda, ale nemůžu se pořád jen jí podřizovat. S přítelem o tom všem mluvíme, bohužel ani on není ušetřen přímému nepříjemnému rozhovoru s mou matkou a vím, že se mu to nelíbí. Už mi párkrát navrhl společné bydlení. Já s tím návrhem souhlasím, ale nechci dělat ukvapená rozhodnutí v domění, že tak se všechny problémy vyřeší. Má mamka ,jak postupem času zjišťuji, je na tom dost psychický na dně. Chtěla bych se sní usmířit, ale nevím jak na to. Přítele už raději domů nevodím, nechci ho neustále vystavovat takovým situacím. Proto Vás prosím o radu co se to vlastně u nás odehrává. Moc prosím a děkuji Martina<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

ODPOVĚĎ:

Milá Martinko, nesmírně chápu tvou maminku a velice dobře chápu i Tebe J. Víš, sama jsem musela něčím podobným projít… oboustranně… Jako dcera vůči matce i jako matka vůči dceři. Kdysi dávno i mě moje máma chtěla mít u sebe „napořád“ a i když oficiálně souhlasila s mým provdáním atd., i když mi nesmírně pomáhala s dětmi, a její rady a pomoc byla nenahraditelná, jedna věc mezi námi byla – maminka prostě viděla každého nezaujatýma očima (přítele, manžela, kamarádky…), a hned „za tepla“, mi všechno zkritizovala… Nejhorší na věci je, že ona měla vlastně úplně ve všem pravdu. Bohužel, ale to zaláskovaná ženská či kamarádka té druhé – nechce vidět. A další – ona řekla vždy mě, jaké chyby ti ostatní mají, takže já už pak měla svůj pohled zkalený. Ovšem, nedovedla jsem nesprávné lidi od sebe odkopnout, zbavit se jich, prostě jsem většinou věřila, že to není zase až tak zlé… A tak jsme se téměř vždy o něco nějak pohádaly… To víš, já bránila kamarádku, že ona taková není, že ona by tohle nikdy neudělala… bránila jsem manžela, že… atd. A máma pak naštvaná odešla, já zůstala se svým naštváním doma a když pak třebas manžel přišel a já tu určitou chybu na něm viděla, byla jsem protivná… Rozhodně jsem neuměla se správně chovat J. Někdy si myslím, že bych snad byla spokojenější, být nevědomá…

Tvoje máma to s tebou stoprocentně myslí dobře, ale neuvědomuje si, že už prostě MUSÍŠ dělat své chyby a nést si za ně sama zodpovědnost. Bojí se pochopitelně samoty, toho, že se ocitne na slepé koleji. Proti tomu se dá dělat jediné – ubezpečovat ji, že ji máš ráda, ale že potřebuješ i někoho, koho bys měla ráda „trochu jinak“. A že to musí uznat a netrápit se, že takhle naopak trápí ona tebe a určitě nechce, abys kvůli ní naopak byla ty nešťastná… Hele, nedá se nic dělat, musíš to trošku obrátit… Zkus třebas jí navrhnout, že s ním budeš zatím bydlet na zkoušku, abys poznala, jestli je opravdu vhodný… A že samozřejmě budete vy dvě i nadále v kontaktu. Věřím, že když zjistí, že tě zcela neztratí, tak si zvykne…

Držím ti palce, ozvi se, jak jsi pochodila J Daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk