Spolu s autorem knihy jsem byla v jiném světě, někde úplně mimo prostor a čas, byla jsem v zóně smrti a tajemna a četla a četla a četla...

     Najednou PRÁSK! Strašlivá rána, provázená neidentifikovatelnými zvuky. Pes vyskočil, naježil se a začal štěkat. Bylo to u nás v bytě, ten zvuk přišel odněkud z pokoje mých dětí. Moje fantazie, přiživená četbou Kingovy Mrtvé zóny, pracovala na plné obrátky. Půlnoc jen zesílila moje představy a potlačila tok rozumných myšlenek. Tu ránu mohlo způsobit cokoliv, příchodem ZLA počínaje a příletem mimozemšťanů, jdoucích si pro své pokusné králíčky, konče.

     Vyskočila jsem z křesla, odhodila televizní deku, čímž jsem vylila ten už stejně nepoužitelný čaj, ale co už teď, musím zachránit svá dítka… Spěchala jsem k nim do pokoje, na chodbě jsem si ani nerozsvítila, nechtěla jsem se ničím zdržovat. Bosou nohou jsem narazila do rohu botníku. Ten zatracený kus nábytku – imitace dub světlý – dostál svému jmenovci a skutečně nezměkl. Zhmožděný malíček, můj milovaný, nejmenší a nejhezčí prstíček, jsem měla v jednom ohni. Vypustila jsem z úst nehezké slovo a přískokem vpřed jsem se vrhla dál do útrob bytu, směrem ke dveřím do pokoje. V této mé pozici plameňáka (na jedné noze – to pro ty, kterým plameňáka připomíná jen zahnutý zobák a dlouhý krk, případně bílé či lososově růžové peří) jsem poskakovala dál, až jsem se málem přerazila o zuřivě štěkajícího psa, který chtěl být v místnosti dřív než já a taky chtěl zachraňovat křičící děti.

Vtrhla jsem dovnitř, děti křičely, pes stále štěkal a já litovala, že nemám pohrabáč, tak jak ho mívají všechny hrdinky strašidelných příběhů v televizi. Na zemi jsem šlápla na něco teplého, měkkého a hrůzo hrůzoucí – pohybujícího se. Uhnulo to před mou nohou a zařvalo AU! – Bylo to mé vlastní dítě…

     Natáhla jsem se k vypínači a –  

a najednou nevěděla, jestli mám plakat, trnout hrůzou nebo se smát. Přesně tohle vystihuje pojem smíšené pocity. Jako v tom vtipu, že smíšené pocity jsou, když se vám zabije tchýně ve vašem novém Ferrari.  Ohmatala jsem prskající, nadávající a polekané děti, zjistila, že se jim nic vážného nestalo a přestala se ovládat a rozesmála jsem se na celé kolo nad tou hromadou desek, peřin, dětí a zvědavého psa, který to vše očichával a olizoval udivené obličejíčky. Tomášek se ve spaní asi nějak divoce házel a postel to nevydržela… a horní patro s roštem, matrací a mým spícím skoro padesátikilovým synkem se sesypala dolů, naštěstí zůstala viset na jednom šroubu, takže pod ním spící Luciánka přežila. Spadlo jí to jen na nohy a díky všem těm obrovským medvědům a ostatním plyšákům a naducané peřině se jí nic nezlomilo, odnesla to jen pár modřinami na nohou. No a synátor jich schytal zas pár na žebrech, protože se překulil dolů z postele a skončil na kolečkových bruslích, které stály vedle postele…

     Ouvej, není to zrovna měkké místo na přistání, tyhle kolečkové brusle. J

Jo – zpět ke Kingovi a jeho knize "MRTVÁ ZÓNA"...

     Další z řady vynikajících hororů jednoho z nejúspěšnějších amerických spisovatelů posledních let. Stephen King se tentokrát držel reality sedmdesátých let minulého století a svůj příběh okořenil jen špetkou nadpřirozena: John Smith se jako malé dítě při bruslení ošklivě praští do hlavy. Hned poté má krátký záblesk jasnovidectví. Na celou věc ale brzy zapomene a jasnovidecká schopnost se u něj znovu projeví až po mnoha letech, když na pouti dokáže přesně předvídat, jak padne kolo štěstí. Ješte tu noc je ošklivě zraněn při autonehodě a upadne na téměř pět let do kómatu. Po probuzení už má jasnovideckou schopnost plně rozvinutou. Ale spíše než o dar, jedná se o prokletí…

linkuj.cz vybrali.sme.sk