Jíst na veřejnosti bylo taky zakázáno. To bylo i důvodem, proč se Eastwood stal starostou. Měl tam totiž luxusní cukrárnu, kde prodávali mj. i zmrzlinu. No a zmrzlina se jí především na ulici a to se tam pod trestem vězení nesmělo. To ho naštvalo tak, že kandidoval na starostu a se slibem, že tyhle zákony zruší, také vyhrál. V Carmelu také začíná, nebo končí – jak se to vezme – známá Coast Highway number 1, o které jsem už ale psal.
      Teď vám napíšu o jedné starší countryové písni – Giddy Up Go. V ní se zpívá, vlastně ji spíš recituje – starý trucker Red Sovine. Vypráví o tom, jak starý trucker po pětadvaceti letech na silnici vzpomíná na to, jak kdysi přijel domů s prvním truckem, který řídil, jak se těšil, až ho ukáže manželce a synovi. Ten byl maličký, ještě neuměl mluvit a když viděl truck, volal Giddy Up Go tati, Giddy Up Go. Na vysvětlenou: to je cowboyské volání na koně, pobídka k běhu. Tátovi se to líbilo a pojmenoval svůj truck „Giddy Up Go“. Jednoho dne se vrátil z cesty domů a manželka i syn byli pryč. Vyptával se sousedů, ale nikdo nic nevěděl... A tak mu zbyl jen jeho kamarád, Giddy Up Go.
     Po mnoha letech ho jednou předjel krásný nový truck, který měl vzadu na dveřích napsáno "Giddy Up Go". Pustil se za ním a až ten nový truck zastavil na truckstopu, šel za řidičem a pozval ho na kafe. Ten mu vysvětlil, že tak se jmenoval truck, co s ním jeho táta jezdil a na kterého už se ale nepamatuje. Starý trucker mu řekl, že by mu chtěl něco ukázat a odvedl ho ke svému starému trucku, kde na dveřích, pod nánosem staré špíny, bylo vidět "Giddy Up Go".

     Je to sentimentální doják, ale zároveň to něco ukazuje. Něco čím i já trpěl a co se mi nelíbilo. Strašně moc jsem chtěl být víc doma s manželkou a synem, ale prostě to nešlo. Až u American Pacific, kdy jsem celé léto, vlastně turistickou sezónu, byl v jednom kole, nám konečně začaly zbývat nějaké peníze. Přišlo září a my měli našetřeno dost na stěhování. Vydělal jsem za sezonu spoustu peněz, to ano, potíž je však v tom, že ale mimo turistickou sezonu není skoro co dělat, řidiči sedí povětšinou doma a žijí z úspor… Ta práce se mi líbila a svým způsobem se mi po ní stýská, ale zároveň jsem rád, že už je to za mnou.
      Přestěhovali jsme se do Boise v Idahu a já začal zase tahat mobile homy; tentokrát z továrny obchodníkům, tady na Pacific Northwest. Vydělával jsem dost peněz, ale zase, za jakou cenu: často jsme se vraceli domů kolem půlnoci a příští den jsem musel být v práci v šest ráno. Vzít další dům a jet. A nejen to, ale jezdili jsme jako šílenci, jakýkoli dopravní předpis si dokážete představit, my ho porušovali. Legální rozměry domu jsou tady 14 stop šířka (427 cm), 14stop a 3 palce výška (435 cm) a 70 stop délka ( 21m 37cm), k tomu délka trucku a máte slušnou obludu, která – když vás předjíždí – vzbuzuje hrůzu. A my přesto předjížděli, navzdory povoleným rychlostem a zvláštním omezením pro nás…  75 mil za hodinu bylo normální (120 km/h). Na dvouproudých silnicích s námi jezdili piloti v osobních autech, všichni jsme byli spojeni radiem a my tedy přesně věděli, kdy v protisměru nic nejede – i když jsme tam neviděli. Ale věřte mi, bylo to mnoho infarktových situací denně...

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk