Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Podobně smutný příběh poznamenal totiž celý můj život, zničil mou mamku a obě dodnes máme problémy věřit tomu mužskému pokolení. O to smutnější je, že hlavním hrdinou v tomto melodramatu nebyla "opuštěná a zhrzená" žena-matka, ale její dítě. Nepíšu tento sáhodlouhý příspěvek (omlouvám se všem předem :-) proto, abych si postěžovala (mám to již v hlavě dobře srovnané), ale abych snad dodala trochu síly oné pisatelce. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

„…chtěla bych vás co nejvíce podpořit, poslat energii, abyste měla odvahu se se vším vyrovnat. Vím, že vám to možná teď připadá jako úkol nadlidský a "nepřežitelný", ale věřte, že nejste na to sama. Právě děti by vám mohly ukázat cestu. U nás doma se přihodilo něco podobného. Se setrou jsme prožívaly bezstarostné dětství, svět dospěláků nám byl "ukradený" a proč také ne, měli jsme skvělého hodného tátu, trošku "závislou" mamku (měla otce radši než sama sebe, nevážila si sama sebe a roky nevěry mu tolerovala jen proto, že ho slepě milovala – o tom jsme se však dozvěděly až za mnoho let). Mamka celou dobu věděla, že ji podvádí, ale se zaťatými zuby to brala...hlavně ať zůstane doma, vždyť on se k ní vždycky vrátí, ona ho přece tak miluje, víc než sebe, vždy ho chápe, myslela si...a tak se oba milovali, navenek zcela ukázková rodinka.

Až jednoho dne přišel otec domů,  a jen oznámil, že se večer stěhuje k sousedce "přes plot". Sousedka měl dům vedle nás, mnoho peněz a neuvěřitelně zvrácenou povahu. Co pro nás následovalo?  Z ráje šťastné rodiny "rovnou do pekla“. Ty hrůzy, které jsme pak prožívaly, se nedají ani vypovědět. Mamka situaci neustála,  bylo to hrozné… a tak stále otce miluje, pláče pro něj a v podstatě "umírá za živa". Svou roli matky, která ač opuštěná, musí zajistit především svá "mláďata", naprosto nezvládla. Dlouhé roky jsem jí nemohla odpustit, že se tehdy nesebrala, nezmobilizovala v sobě sílu, nezaměřila se na to, že má malé dvě dcery, které ji potřebují a svými dětskými nedospělými hlavičkami nedokážou pochopit, co tak špatného se stalo, že už táta nepřijde jako každý večer ke stolu, že je zavrhl a dokonce ani nepozdraví! Sestra odešla z domu a já zůstala s mamkou v domě, který se proměnil v památník bolesti a hrůzy. Mamka situaci řešila tím, že traumata, touhu po otci, bolest obracela proti mě, došlo to tak daleko, že na mě – ve chvílích nejtěžších – svalovala vinu za otcův odchod. Nemyslela to zle a dodnes se domnívá, že mi nezpůsobila žádnou bolest. Dlouhé roky jsem se srovnávala sama se sebou, s náročným dospíváním. Svým způsobem mi ta bolest, trápení pomohlo, posílilo mě a stal se ze mě človíček, který umí více naslouchat ostatním. Naučilo mě to i velké toleranci, bolesti přestáté nás činí silnějšími...ale pokud je "přežijeme".

Mamku již chápu,  věřím, že prostě přijde doba, chvíle, kdy se člověk nedokáže s něčím porvat, že nemá chuť ani dýchat, natož zvednout hlavu a hodit se do pohody. Ale pokud máte u sebe někoho, kdo vás miluje, kdo vás potřebuje, musíte v sobě najít a vyšťourat dost sil na to, abyste byli OK. Není nic horšího než vidět utrpení milované bytosti.

Proč jsem toho tolik napsala a odhalila kus minulosti, vytáhla svého kostlivce ze skříně? Protože vás chcu poprosit, abyste nedopustila, aby kvůli vám trpěli vaši blízcí. Někdy trpíte věci, které vás ničí, bolí, třeba kvůli partnerovi, kterého tak milujete, či kvůli dětem, rodičům. Ale to je zrádné. Podepíše se to na vás, na tváři, způsobí šrámy na srdci a pokud máte kolem sebe někoho, kdo vás miluje opravdově...vycítí, že nejste šťastná a pak i jeho to zákonitě ubíjí. Možná si řeknete, že je to váš život a že máte právo se s tím nevyrovnat, potrápit se, ale už kvůli vašim synům. Dodnes mi rve srdce myšlenka, vzpomínka na moji zlatou mámu, která stále "živoří" kvůli tomu "báječnému chlapovi“, který ji jednoho dne ukázal záda a řekl, že jí už nemiluje.

Milé dámy, přiznávám, že občas mě jímá obava, že bych měla se svým přítelem zplodit děti, žít šťastně a jednoho dne se dozvědět  "Promiň, celých 20 let jsem k tobě měl odpor, děti nejsou moje, nevím, kde sis je uhnala, hnusíš se mi, našel jsem si milenku a chci okamžitě rozvod." Tato slova slyšela zase kamarádčina mamka po 20 letech bezproblémového (i když někde muselo být to známé jádro pudla) manželství. Kamarádce i jejímu bratrovi to rovněž poznamenalo život. Její bratr se z toho nedostal, začal  posléze brát drogy a je z něj troska. Kluci nejsou tak silní, jak vypadají. Kamarádčina mamka se z toho později dostala, vrhla svou energii na kariéru, zabejčila se a rozhodla, že tomu mizerovi ukáže. Podporuje všemožně svá děcka, našla si přítele...chvála té ženě!

Každá dýchající, vnímající bytost si zaslouží štěstí. I když má třebas kila nadváhy a roste jí knírek pod nosem. Je to smutné, ale aj ti neřádi, kteří se vzhlédnou v očích nějaké jiné ženy, si přejí být jen happy. Přej a bude ti přáno.

Držím vám palečky, tedy spíš palce budou lepší! Buďte silná :-), jednou se mraky rozeženou, slunko pokaždé musí vyjít! Po každé škaredé noci plné nočních můr přijde nové ráno a nová naděje.“

S pozdravem Faninka.

linkuj.cz vybrali.sme.sk