Vůbec si nepamatuji, že bych někde četla, že by nějaký podnikatel – připadně firma - udělali něco pro staré lidi, kteří potřebují také pomoc, pochopení a trpělivost —  úplně stejně jako děti...     

     V domě, kde bydlím, žila donedávna o patro níž bělovlasá baběnka, které před rokem zemřel manžel. Měla dvě dcery — jedna žila v USA, druhá v Praze — kousek od našeho domu. Ta první, z USA, posílala své mamince 4x do roka pár dolarů na přilepšenou, ale ani po otevření hranic neměla čas přijet se na mámu podívat, dát jí pusu na tvář, obejmout ji a pohladit. Ta druhá, z Prahy, přihlásila k této paní svou dceru – její vnučku; ale ani jedna z nich se u ní fakticky neobjevovala. Když bábinka potřebovala vyměnit žárovku, sundat záclony, vyměnit zámek apod., přišla k nám, a se slzami v očích a se štůčkem papírových dolarů nás poprosila o pomoc. Vždycky jsme jí pomohli okamžitě a ještě jsme si s ní sedli na chvíli k čaji a povídali jsme si o všem možném, ale hlavně jsme jí naslouchali ... Peníze jsme samozřejmě odmítli, což ta paní nemohla pochopit.  Říkávala: "jak je možné, že cizí lidi si na mne udělají čas a pomáhají mi zadarmo, zatímco moje dcera a vnučka v Praze pro mne nehnou prstem, ale peníze ode mne jim nesmrdí?" V takové chvíli mne přepadala agresivita vůči jejím příbuzným a bylo mi té paní nesmírně líto.

     Jednou večer k nám přišla její dcera s vnučkou, v ruce měla nějaké papíry a chtěla, abychom svým podpisem potvrdili, že jejich maminka/babička je duševně chorá a že se už nechová normálně. A proto že souhlasíme s tím, že babi půjde do ústavu a  její byt bude obývat vnučka, která je tam stejně již přes rok trvale hlášena. Vyhodila jsem je obě a jakmile zazvonily vedle, už jsem tam stála rovněž a upozornila naše sousedy, oč těmto hyenám jde.

     Když tedy "dámy" nikde neuspěly, oznámily nám, že si to zařídí jinak a daly na čas pokoj. Milá baběnka si dál chodila sama nakupovat, dál si prala a vařila, dál živě komunikovala s námi a ostatními sousedy a chovala se pořád naprosto normálně — byla skutečně vitální a myslelo jí to sakra dobře a rychle. Pak ale najednou zmizela a v bytě také nikdo nebyl. Zatelefonovala jsem tedy její pražské dceři, kde je její maminka, jestli o ní něco ví — ona mi však jen odsekla, že její dcera  (budoucí lékařka) posoudila těžký duševní stav babičky, a ta proto musela být odvezena do psychiatrické léčebny, na uzavřený a přísně střežený pavilon. Tato dívčina se pak v průběhu dalšího měsíce nastěhovala do uvolněného bytu po babičce. Ovšem je tu jen občas, spíš jen na kontrolu, protože byt nyní pronajímá přes nějakou agenturu cizincům.

     A tak naši starou milou paní tu už nikdo neuvidí. Při dotazu v psychiatrické léčebně nám bylo řečeno že žije, ale že má striktní zákaz návštěv a když nejsme rodinní příslušníci ... I dopis od nás odmítli té paní doručit. Jak asi musela a vlastně stále ještě musí ta milá paní trpět, když ji za plného vědomí strčili do blázince — a ještě k tomu její nejbližší?

Jana Žižkovská, Praha

P.S. Ten nadpis článku – to byla kdysi (v šedesátých létech minulého století) říkanka s obrázkem ve slabikářích pro první třídu... Mám hrůzu z toho, že se to zase vrací ...

linkuj.cz vybrali.sme.sk