Musím říci, že s přibývajícími dny jsme se v tomto systému zdokonalili natolik, že ke konci zájezdu jsem měli například stan postavený během pár okamžiků. Předcházející večer jsme si tedy domluvili, kdo koho a v kolik hodin vzbudí. Ráno k nám nebylo příliš přívětivé, neboť nás zkrápělo drobným deštěm. Postupně jsme všichni prováděli hygienu, snídali (já nezbytnou kávu), chystali svačiny a pití na celý den. Bylo nutné taky promyslet oblečení, neboť tento den jsme měli již ujet prvních 38 km.Vše bylo sbaleno a naloženo. Včetně kol. Tři postarší Francouzi, starající se o camp, nám mávali na rozloučenou. Doufám, že se jim fotky našeho tábora a nás podařily – nejspíš je dnes je ukazují všem svým příbuzným jako zajímavost a raritu.

     Vyjeli jsme směrem k Lyonu, kde jsme sjeli z dálnice směrem k Vallon-Pont-D’Arc a kam jsme dorazili v odpoledních hodinách.Vystoupili jsme z autobusu a  plnou vahou na nás sedlo takové dusno a vedro, že se mi pod tou tíhou málem podlomila kolena. Byla vyložena kola, nasazeny přilby, nataženy rukavice a brýle a vyrazili jsme. Žádný postupný rozjezd, hned  stoupání.

     Odměnou nám byla krása kaňonu řeky Ardeche. Cesta se vinula po úbočí strmých bělavých skal, v několikakilometrových rozestupech byla odpočívadla, kde jsme se zastavovali a nechali se unášet drsnou krásou kaňonu. Obdivovali jsme se zvláštně zeleně modré barvě vody a záviděli lidem, kteří leželi dole v kaňonu na pláži a opalovali se. Příroda zde vytvořila téměř architektonické skvosty v podobě římského oblouku, kterým protékala řeka Ardeche  a jenž průhledem odkrýval další malebné výhledy. Stála jsem tam, kochala se a sama sobě kladla otázku ,jestli je to skutečnost nebo se mi  zdá nějaký úžasný barevný sen. Dokázala bych tam stát celé hodiny a nechat na sebe působit  celou atmosféru kaňonu. Nechtělo se mi věřit, že se uskutečnilo to, nač jsem se tak dlouho těšila. V průběhu celé trasy se střídala stoupání a jako odměny sjezdy, kdy jsme se mohli alespoň trochu ochladit v proudu vzduchu. Vždy jsme se zastavovali na všech vyhlídkách, protože za každou zatáčkou a s novou vyhlídkou bylo vidět něco nového a krásného.

     Toužila jsem se projet na loďce kaňonem a během celé jízdy  bylo několik reklamních poutačů, které tuto možnost nabízely. Pro mě to bylo lákavé, ale program byl příliš nabitý na tyto výstřelky a lahůdky. Cíl byl v St.Martinu, kde jsme naložili kola a vyjeli jsme směrem k Avignonu, který měl být našim domovem po čtyři noci.

     Avignon je skutečně úchvatné město. Byli jsme nadšeni jen když jsme tímto městem projížděli. Nestačili jsme se otáčet na obě strany, slovně se upozorňovat a ukazovat prstem na zajímavosti a památky.  My jsme ovšem směřovali do campu nedaleko Avignonu, který jsme notnou chvíli hledali. Značení nebylo skutečně ideální, ale díky bloudění jsme zajížděli do nejrůznějších malebných zákoutí a uliček v okolí města. Camp byl nalezen. Centrem byla oranžová budova postavená v jižanském stylu, kde byly umístěny toalety, sprchy a umývárny. Opodál byla malá restaurace s posezením pod stromy. Správcem campu nám byla dána na výběr dvě místa k rozbití táboru a po krátké domluvě a rozhodnutí jsme se mohli pustit opět do stavění stanů. Ale tentokrát na čtyři noci.

     Stany jsem postavili do kruhu kolem menšího smrčku, který se tak stal jakýmsi středobodem našeho tábora.

Ivana Lichtfangová, Morava 

linkuj.cz vybrali.sme.sk