Odtud také krabi putují dovnitř do restaurace, aby za cenu podstatné vyšší než na chodníku skončili úplné stejně. Jsou tam ještě jiné stánky, kde prodávají Clam chowder, krémovou poplévku ze škeblí, mimochodem moc dobrou. Můžete ji mít buď v plastikové misce, nebo ve vydlabaném bochníčku chleba. A lidé tam stojí, jídlo položené na zábradlí a pozorují tuleně, kteří si tam jen tak plavou. Potápí se a loví kraby, které pak jedí plovouce na zádech, svůj „oběd“ položen na břiše. Vůbec jsem netušil, že můžu tulené vidět jinde než v polárních krajích a už vůbec by mě nenapadlo, že je můžu pozorovat ve městě, stejně tak, jako v Praze pozorujeme racky.
     Když už mluvím o jídle, musím doporučit nejlepší, nikoli nejdražší mořsko – jídelní restauraci, co znám. Je v Monterey, také na Fisherman Wharf a jmenuje se Old Fisherman Grotto. Patří rodině, tak jak ukazuje vizitka. Co tam není, je to, že restauraci založil kdysi hrdina filmu, jehož jméno jsem částečně zapomněl: „XY“ – miláček slonů (neznáte náhodou někdo jeho jméno?). Hlavním hrdinou byl, vedle slonů, malý indický chlapec, kterého sloni, i ti nejvzpurnější, milovali, poslouchali a chránili. V době, kdy jsem tam jezdil, sedával tenhle „chlapec“ věku už těžko odhadnutelného, snad kolem sedmdesátky, hned za dveřmi restaurace, u malého stolečku…  a vypadal jako bezdomovec, co žebrá o jídlo. Ve smetanové bílém obleku, který vypadal umolousaně, by zmátl každého. Ale těmi, kdo ho znali, byl vážen a ctěn. Jako řidič autobusu, který k němu vozí zákazníky, jsem byl poctěn jeho náklonností, to myslím vážně. Fisherman Wharf je plný restaurací, jedna vedle druhé. Všechny poloprázdné, před touhle však stojí fronta.V létě podávají čekajícím jablečný mošt a víno, to prosím zdarma. A lidé čekají, protože vědí co přijde, až se dostanou dovnitř. Nejen výborná kuchyně, ale i přístup personálu, členů rozvětvené rodiny. Dámy dostanou po večeři karmínové rudou růži, servíruje se a také prodává víno z vlastních vinic.
     Několikrát se stalo, že jsem přijel neohlášen a vedl mé turisty do téhle restaurace. To už jsem jim předem povyprávěl tuhle historii. Co je vždy zaskočilo, byla čekající fronta, navzdory mému ujišťování, že to není problém a čekat nebudem. Vždy to bylo stejné: starý pán mě pozdravil, zavelel synovi majícímu službu u vchodu, a už mé lidi vedli do zvláštní jídelny, vždy připravené a v pohotovosti pro takovou příležitost. Já se najedl, a – přiznávám bez ostychu – že zadarmo, v malém bufetu u vchodu, takřka u stolku s majitelem, což ovšem byla čest, běžným hostům odepřená. Ještě mi na cestu dali láhev vína s přáním šťastné cesty a na brzkou shledanou. Je milé takhle přijíždět k přátelům, když je člověk vlastně pořád daleko od těch svých... (Jak jsem říkával, mé manželství, to je jen velký účet za telefon.)
     Tak, prosím vás, nezapomeňte: až budete v San Francisku, zajeďte si do Monterey.

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk