Byl prosinec.
A bílé střechy.
Na prstech zlato na ořechy.

Maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.

Tajemství
patrně je tlačí.
Stromek je svázán na pavlači.
Pak  náhle
jako o sklo mince
zazvoní zvonek.

Tišší, tišší,
je bolest vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce. Třeskni číší!
    

      Zato kolegyně Šárka nastartovala náladu značky „Vánoce za dveřmi – a kdo nemá umytý okna, tak je ubožák“. Aby letošní vánoční přípravy zvládla na jedničku a možná ještě líp, udělala si podrobný harmonogram prací a  nálad. Bože, kdybych jen tušila, jak se to za chvíli začne dotýkat i mě, modlila bych se pravidelně dvakrát denně… Co hodina pracovní doby, to nový úkol v úkolníčku: škrobení, zdobení, mandlování, kdo se před vánocema nestrhá, ten si nezaslouží žít, nezaslouží klid a pohodu, no prostě nejlíp kdyby se propadnul do pekel. Stala jsem se nechtěně odbornicí na tekuté písky, mistry Propery, přípravky na čištění oken, o jakých se mi ani nezdálo (a Okena to nebyla), dozvěděla jsem se, jak cídit mosazné kliky, aby se leskly a čeho se přitom vyvarovat, i když jsem v bytě ani blízkém okolí neměla ani já, ani Šárka, jedinou kliku mosaznou.

     A aby toho všeho nebylo dost, ještě si nachystala tři diety, a raději začala hned, přece nebude čekat až po vánocích. Když jsem si sladila kafe, div mi pohledem neroztřásla lžičku s cukrem, aby se mi vysypal na zem a ne do hrnku. Na obědě odmítala přílohy a dezerty. Najednou jsem se bála dát si před ní rohlík s vlašákem, běda, banánek v čokoládě jsem si musela tajně sníst na vrátnici a když mi jeden náš dodavatel s fakturou donesl jako úplatek dvě nugátový koblihy, cítila jsem se provinilejší než adolescent přistižený při masturbaci.

     V pátek nám v jídelně dali smažený řízek, krásně velký přes celý talíř, s bramborama žluťoučkejma jak jarní kuřátka; těšila jsem se jak malý dítě na kolotoč. Přisedl si k nám Jacek z finančního a taky se mu oči smály na to nadělení na talíři. Kolegyně nad vepřovým v dušený mrkvi spustila kulomet o kaloriích, joulech, přepáleným  tuku, karcinogenech a jiných předpotopních obludách, či co všechno v tom vlastně bylo. No, ta krásná chuť a očekávání z řízku se pomalu ztratila a při posledním soustu mě skoro přešla. Kolega byl tvrdší nátura a na závěr hrdinně dodal: „Jo, zelenina je fakt nejlepší a nejzdravější, ovšem vědecky podle posledních výzkumů profesora Piga je zjištěno…“ – zadíval se jí do očí a tajemně se odmlčel. „Povídejte, vidím, že jste taky odborník na zdravou výživu, to se hned pozná“, chytila se na háček Šárka. „No, vědecky je zjištěno, že musí být přepasírovaná přes prase. Přes jeho, tedy, abych tak řekl, trávící trakt…“ A zbaběle prchnul, uhýbajíc přitom jídelnímu tácku.

     Ten den jsem si z piety nedala do kafe cukr.  

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk