Tak tohle už ze mě dokázalo udělat absolutní trosku. Pot se za mě jen řinul, chodidla (bez tenisek, protože ty jsem si zapomněla doma) brněla a plíce nestíhali ten děsivý nápor, který na ně byl vyvinut. Lapala jsem po dechu jako ryba na suchu a modlila se za každou minutu, která uběhla (a že utíkaly hodně pomalu).

     Avšak to nejhorší mělo teprve přijít... Ráno, když jsem se pod nátlakem budíku naštěstí přeci jen vzbudila, jediný, s čím jsem dokázala (relativně bezbolestně) pohnout, byla oční víčka. Všechno ostatní vypovědělo službu. Ruce jsem nezvedla výš než k obličeji, břicho se mi svíralo dosud nepoznanou bolestí, mezižeberní svaly se stahovaly v křečích, na zadek jsem si nemohla vůbec sednout a udělat krok? To byla pro mě ta nejhorší noční můra.   

     Zvedal se mi dokonce ze všeho žaludek a cesta do práce trvala dvakrát tak dlouho než jindy. Asi jsem musela být zelená od bolesti, protože mě kolegyně soustrastně litovaly a dávaly mi různé rady na uzdravení. Nejspíš jsem vypadala jako před umřením, a taky jsem se tak doopravdy cítila.

     Zítra bych měla jít znovu, tak jsem sama zvědavá, jestli se k tomu přinutím, ale asi bych měla J. Budu si na to muset zvyknout. Ovšem, tady je vidět, jak to dopadá, když člověk víc jak rok necvičí. Zlatý povinný tělocvik na střední škole J.

     Tak mi držte palce – zítra po aerobiku jedu rovnou do kina, tak pevně doufám, že tam nakonec neusnu…

linkuj.cz vybrali.sme.sk