Někdy bych chtěla být na jeho místě, cestovat si po světě, mít tu odvahu a ještě o tom umět hezky napsat. Jo, je to blíženec a navíc chlap, takže dělá jen to, co je mu vlastní – cestuje a poznává...

     Šestnáctá hodina odbila. Byl začátek května, den jako malovaný a já si nesla nové číslo magazínu Koktejl. Spěchala jsem, stejně jako každý měsíc touto dobou, abych byla rychle doma a mohla si ho přečíst. Na mostě mě oslovil cizí muž. Jestli prý mám chvíli na pár slov. Proč zrovna já? Divila jsem se. To ten váš časopis. Víte, ta zářivě zelená mě přitáhla. Teď jsem si konečně toho muže prohlédla.

Jé, vy vypadáte jako Formánek, zasmála jsem se. A nebo že byste byl ON? Kdo ví, usmál se. Pokynul hlavou k časopisu. To je nějaké poznávací znamení, časopis v ruce? Nevejde se mi do kabelky, tak proto… To je špatné, svraštil ten muž čelo. Vítr mu pohodil do obličeje pramen světle hnědých vlasů. Ale ne, to je dobře. Kdyby se vešel, měla bych ho přečtený raz dva. Aha. Tak potom je to tak dobře.

     Co byste vzkázala skutečnému Formánkovi? Vypálil na mě dělovku. Že Koktejl je moc fajn. Ale to je asi hloupé, co? To by řekl každý. Tak to zkuste znovu, jako že já jsem on. Tak jo. Četla jsem vaši knihu. Hned dvakrát. Poprvé jsem ji přelouskala se zatajeným dechem. Na jeden zátah. Koupila jsem si ji až teď, od vánoc jsem buď neměla čas jít do knihkupectví a když jsem se tam dostala, tak neměli tu knihu. A najednou, když jsem tam šla pro něco úplně jiného, tak mě praštila přes oči, byla tam – v regále jen jedna jediná, poslední, čekala na mě. A překvapila mě, že byla docela tlustá. Mám ráda tlusté knihy. Strašně ráda čtu. Tak jsem hned ten večer sedla a začala číst. Ve dvě v noci jsem dočetla poslední stránku a šla spát. Podruhé jsem ji četla pomalu, v klidu, beze spěchu. A objevila jsem v ní zase něco nového. Hlubšího. Odpovědi na otázky. Píšete dál?

     Píšu, usmál se. Voda pod námi měla žlutohnědou barvu. Sluníčko pálilo do zad. Na chvíli jsem vymazala zvuk motorů na silnici za námi. Opřeli jsme se o zábradlí a hleděli dolů z mostu. O čem píšete? Ukradne zloděj příběhů zase nějaký příběh? Uvidíte. Máte ráda pohádky? Mhm, hlavně ty pro dospělé… Víte, že vám vlastně závidím? Myslím, že jste člověk, který dostal odpovědi na své otázky. Člověk, který pochopil. Našel rovnováhu. Podstatu všeho. Podstatu, která je v nás, ale my ji povětšinou nevidíme. Dostal se zase o kus dál, výš. Chtěla bych vědět, co víte vy. A chtěla bych to umět i tak napsat. Najít kousek štěstí v každém dnu. Zatím jsem spíš posedlá tím hledáním, že ho přes všechny snahy nevidím.

     Jak moc byste byla schopna za to poznání zaplatit? Vidíte, to jsem celá já. Nejraději bych to chtěla bez placení. Nebo na úvěr. Vědět teď a platit až příště. Ale tak to asi nefunguje, že? Myslím, že Zajíc měl mnoho Proč a dozvěděl se i mnoho Protože.

     Platil hotově, zasmál se můj společník. Vy byste chtěla najít své Protože? Ano, i když žádné Protože není konečné. Vždycky se najde další Proč. Co uděláte teď? Teď? Dojdu domů, uvařím si čaj, vyvalím se do postele a zhltnu Koktejl. Říkám zhltnu, protože nejdřív ho celý jen tak proletím, prolistuju, pokochám se obrázky a přečtu si jen to, co mě zaujme na první pohled. A až budu na konci, tak to vezmu pozpátku, od poslední strany a přečtu i ten zbytek. A pak se k němu ještě několikrát vrátím, protože si třeba nebudu moct vzpomenout, jak to tam přesně bylo. A pak ho dám do police, mezi své oblíbené. Hned vedle Terryho Pratchetta a jeho Úžasnou Zeměplochu a knížky od Stephena Kinga.

     Hahaha… na čestné místo, zasmál se. Myslíte, že je to hloupé? Dětinské? Nebo se vám nelíbí to konkurenční prostředí? Pratchett a King? Ne, směju se, protože se mi líbí, jak vám blýskají oči, když o tom mluvíte. Rozesmála jsem se taky. A víte, že jsme doma, když vyšlo to dubnové číslo s tím kadeřavým plameňákem na titulní stránce, hádali s dětmi, co to je za zvíře? Schválně jsme se nepodívali dovnitř, dokud jsme na to nepřišli. Prý pes… pak ovce… já na to, že má divné oči, takové… takové… a ne a ne přijít na to, co na těch očích mi připadlo zvláštní. Rozluštil to až desetiletý syn… podíval se a vykřikl: vždyť to je pták, tady mu čouhá kousek zobáku. A věřte nevěřte, najednou jsme ten zobák uviděli všichni. Takové to je se vším. Nemůžeme to najít, dokud nám to někdo nebo něco neukáže, nestrčí až pod nos. Potom už jdeme najisto.

     Víte, je moc fajn, že je takový časopis. A strašně tomu Formánkovi závidím, a všem těm reportérům a fotografům, co všechno zažili, procestovali, vyfotili a napsali. A tak si aspoň sním své sny a dívám se na fotky a přemýšlím u toho, jestli to, co vyfotili, viděli tak jak já a jestli u toho cítili to zvláštno, co cítím já. A jestli našli to, co hledali. A nebo taky někdy nenašli. Pak jsem mu začala vyprávět o pampeliškách.  Jak jsem přijela na zahradu a těšila se na každoroční záplavu pampelišek, těch malých sluníček v trávníku. Jak jsem si vzala foťák a chtěla si je vyfotit. Ale zahrada byla čerstvě posečená. Nevadí, bylo teplo a ony zase rychle vyrostou. V dubnu a květnu všechno tak rychle roste, až se jeden diví. Ale další týden jsem se tam nedostala. Pampelišky zůstaly samotné se svou hřejivou žlutí. Týden uplynul a já na tu zahrádku skoro utíkala. Místo sluníček bylo na zahradě spousta bělovlasých stařenek. Zafoukal vítr a oholil jim hlavy.

     Všechno je pomíjivé. Ale zkušenost nám nikdo nevezme. Nepřestávejte doufat. A dívat se. Slunce jiskřilo ve vlnkách na hladině. Řeka tekla dál, kalná voda spěchala k dalšímu jezu, dál a dál, aniž tušila, že její konečná bude až v Černém moři. Muž s dlouhými vlasy se najednou celý rozostřil. Kontury se začaly trhat a rozplývat...A řekněte mu ještě, že se těším, až bude konec měsíce. Proč? Jeho hlas zněl zdálky.Protože vyjde další číslo Koktejlu. Už jsem ho neviděla, ale vím, že mával.

Pavla Konupčíková, Olomouc 

linkuj.cz vybrali.sme.sk