Přestože je San Francisko "na západě", nemá tam každý auto, ona by se tam totiž ani nevešla. Nejen že nejsou garáže, není ani skoro místo na ulici pro zaparkování. Zato je tam to, co nemá žádné jiné město na západě: veřejná doprava.  Není to jen známá kabelovka, je to i síť trolejbusů a autobusů, šplhajících na nebetyčné kopce a spouštějících se zas dolů. To se ví, turisti museli vidět vše, jezdil jsem po těch kopcích a pokoušel štěstí čím dál víc, až jednoho dne se stalo, co přijít muselo: no, přehnal jsem to, no...  

     Nestalo se nic, ale já věděl, že tohle už je moc. Mí turisti ne, ti netušili, jen se drželi, čeho se dalo, protože spadávali ze sedadel – shodou okolností to byl zájezd důchodců. Chtěli se totiž na ty pověstné kopečky podívat, tak jsem jel. Už když jsem zatáčel doleva a dolů, tak jsem zachytl spodkem autobusu o hranu kopce, ale v tu chvíli už jsem nemohl couvnout. Ještě jsem si všiml značky, absolutně zakazující vjezd autobusů, ale už jsem tam byl. Já se měl, já se mohl držet volantu, lehce jsem visel v pásu, stál na brzdě a pomalu se sunul s kopce....

     Průvodkyně vedle mně zbledla a zapřísahala mě tiše, aby nikdo neslyšel, abych jen jel opatrně, a už nikdy, ale nikdy tohle nezkoušel. Slíbil jsem jí to a opravdu pak dodržel.
    Golden Gate, co mohu ještě napsat, co není už notoricky známo? Byl jsem zvědav, tak jako každý našinec, co bych zapíral. A dostal jsem se na něj ještě dřív, než s turisty. Na to jsem úplně zapomněl. Kus nad San Franciskem je město Ukiah, čte se to Jukájo a odtamtud vozil můj podnik jako zpáteční náklad do San Diega prkna. A tak jsem se tam dostal i já, naštěstí jen jednou, když jsem zaskakoval za jiného řidiče. No a protože jsem zvědavej, tak jsem to musel vzít přes most. To jsem netušil, že ač k němu vede dálnice, stane se za mostem normální městskou ulicí a já se z ničeho nic ocitnu s trakem v městském provozu a budu se sunout pomalinku od křižovatky ke křižovatce, proklínán všemi motoristy kolem. Ale – viděl jsem a přejel Golden Gate… A trvalo mi to jen o několik hodin déle, než normální cestou kolem města J.
    Jak už jsem se zmínil, zaparkovat v San Francisku není jednoduché, a co teprve když máte na starosti autobus. Jednou jsem parkoval přímo před hotelem, byl jsem celý pyšný, jak jsem se krásně uchytil, jenom asi metr autobusu přečníval do zákazu zastavení. To přece není tak moc, a tak jsem to tak nechal.  

     Samozřejmě, že když jsem ráno přišel, měl jsem za stěračem pokutový lístek. Naštval jsem se tenkrát moc a k šeku na pokutu jsem přiložil dopis soudci, co si o nich v San Francisku myslím. O tom, jak sice turisty chtějí, tedy hlavně jejich peníze, ale pro nás, ubohé řidiče autobusů, neudělají nic. Žádný div, že to město všichni nenávidíme… a tak dál.

     K mému překvapení mi přišel asi za čtrnáct dní dopis od soudu ze San Franciska, kde se mi soudce omlouval za způsobené příkoří, za to, že oni to takhle nechtějí, a že můj dopis byl popudem pro to, aby vyhradili ve městě jedno parkoviště jen pro autobusy. A zadarmo, bez poplatku. Přiložena byla mapka a můj šek. Báječné, ne?

     Jaký rozdíl proti Los Angeles. Tam jsem jednou spal v hotelu jiném než obvykle, ale jako obvykle jsem zaparkoval autobus kde se dalo, to znamená v ulici za rohem. Ráno tam byla pokuta, že parkuju commercial vozidlo v obytné oblasti, a to že se nesmí. Napsal jsem k soudu, kde teda jako mám parkovat, když mí lidé jsou v tom hotelu a do garáže s autobusem nemůžu kvůli výšce. Odpověděli mi, že je to problém můj  a hotelu, a ať si to vyřídíme mezi sebou…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk