Příběh Azy vzorově ukazuje, jak je tato země pod obrovským vlivem náboženství a různých tradic, kdy ženy a jejich pozice určitě nejsou na předních místech… Aza se dle kavkazských zvyklostí vdávala jako sedmnáctiletá a její hlavní rolí bylo po svatbě co nejdříve otěhotnět a pak pořád, „až do konce plodného života.“ Manžela Áleka jí vybrala její rodina – otec a bratři. Poprvé manžel Azu zmlátil tři měsíce po svatbě tak, že přišla o tři horní zuby. Ale zlaté nové zuby Áleka vzrušily mnohem víc než kdykoliv před tím… „Mlátil tě v posteli?“ „Nemlátil, to bylo z radosti. Kousal mě do krve a když jsem zakřičela, dal mi pěstí a měl asi pravdu. Křičel, že to celé kazím, že se mu nedokážu oddat.“
     Takové scény se opakovaly stále častěji. Už týden po porodu ji násilím nutil se mu podvolit, za sedm týdnů byla opět těhotná. Chtělo se jí z toho zvracet. Porodila třetí dítě, syna, a začala přemýšlet, jakým nástrojem se na příslušných místech poškodit tak, by měla od manžela a dalších těhotenských břich nadosmrti pokoj.
Snažila se manželovi tajně mstít alespoň tím, že svému švagrovi, těžce zraněnému v bojích s ruskými vojáky, poskytovala co nejhorší péči, co nejbolestivěji ho ošetřovala, protože věděla, že zemře a neprozradí to. Do vyprávění o vztahu Azy a Áleka Petra Procházková vkládá části vzájemného rozhovoru: „Na co mám myslet těsně před tím, než umřu, nevíš?“ „Na něco hezkého vzpomínej, Azo.“ „Myslíš, že něco je po smrti?“ „Určitě. Přinejmenším my, kteří jsme tě znali, na tebe budeme vzpomínat.“ „Já ale myslím, jestli já budu po smrti, chápeš!“ Aza o svých problémech s manželem řekla své sestře Mariam. Nejprve plánovaly, že spolu někam utečou – bez dětí, ale to by je Álek zřejmě našel a bylo by zle. Vymluvit se na pohlavní nemoc, aby s ním nemusela spát, to by „dostala do držky kladivem“. Jak situaci vyřešit, navrhla sestra Mariam: „Musíme ho zabít. Děti ti stejně udělal tak strašným způsobem, že nemůžou být normální. Nakonec, staří se o ně postarají.“
     Odstranění Áleka proběhlo jako z nějakého šíleného hororu. No, on život v Čečensku se zřejmě hororu dost podobá… Takže Aza se sestrou Mariam a kamarádem Adamem Áleka něčím uspali a „uřízli mu hlavu dosti tupou pilkou na železo a páteř odsekali sekyrkou, a to všechno bez předchozího umrtvení, což bylo Álekovi v poslední fázi asi jedno…“ Mariam, Azu i Adama našli za hodinu a půl na autobusové zastávce v sousední vesnici.
Mariam a Adama samozřejmě popravili, ale Azu zatím ne, protože byla opět těhotná… Ale alespoň se musela na popravu svých kompliců dívat v televizi. Poprava se stále posouvala, protože na naléhání části vlády se soud rozhodl počkat s popravou, až Aza ukončí kojení. Argumenty byly jasné: „dítě za vraždu svého tatínka nemůže a má nárok, stejně jako ostatní děti, na plnohodnotné, plnotučné, mírně smrduté mateřské mléko“. Ohledně doby kojení se muži nedokázali shodnout, jeden z islámských duchovních tvrdil, že by Aza mohla kojit klidně do dvaceti let věku dítěte, a co pak. To už by se popravy nedožili ani všichni přítomní.

     V této pasáži jsem se musel začít smát, protože některé náboženské názory jsou neuvěřitelné: „Jiný se dušoval, že déle než pár měsíců kojit nemusí, pak je mateřské mléko pro dítě dokonce škodlivé, protože jsou v něm obsaženy látky stimulující vývoj kostí a zubů, a kdyby se to přehnalo, vyroste nepředstavitelně vysoký jedinec nebo člověk s obrovskými kly.“
     Aza z grozněnské věznice uprchla v říjnu 1999, když tam začali intenzivně bombardovat. Údajně zahynula v lednu 2000 při dalším z leteckých náletů na zbytky města Grozného. „Naštěstí to nemám potvrzeno ze spolehlivých zdrojů“, končí Petra Procházková.

Knihu vřele doporučuji. Alezi, Liberec

linkuj.cz vybrali.sme.sk