V této době, kdy byl film ještě v plenkách, měl každý komik svou osobitou tvář, a tak si ji našli i bratři Marxové: Groucho se stal kolohnátným chlubilem, který měl co na srdci to na jazyku, vyznačoval se klátivou chůzí a velkým černým čtvercem namalovaným pod nosem na znamení kníru. Harpo s kudrnatými vlasy nikdy nepromluvil, místo toho si pomáhal rozpačitým úsměvem a troubením na všemožné předměty; v obzvláštní zálibě měl harfu (podle níž získal i jméno). Chico byl naopak prohnaným italským přistěhovalcem, nemyslícím na nic jiného, než jak své bližní doběhnout. Všichni Marxové měli hudební klauniádu v krvi a ovládali bezpočet nástrojů. Původně k nim patřili dokonce i další dva bratři (Gummo a Zeppo), ale ti postupně odpadli, když si nebyli schopni zajistit obdobně svébytnou masku.

     Druhým oslavencem, který má dnešní den narozeniny, je tenhle muž s kouzelnýma očima, Franco Nero. Myslím, že herce modroočku netřeba představovat a všechny mi dáte za pravdu, že ještě dnes, ve svých v třiašedesáti létech, by stál za hřích J.

     Vždycky jsem měla ráda jeho filmy, ale jeden byl pro mě utrpením: Vůně cibule. Já odmala považuji cibuli za nutné zlo, bez kterého se, bohužel, nedá vařit. Ale dívat se, jak ji chroupá syrovou jako jablko (v onom slavném spaghetti westernu) to bylo téměř nad moje síly…

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk