Žena, jako potenciální matka, je nejcennějším členem lidské rasy. Je ji třeba chránit před nebezpečím, před hladem a chladem. Civilizovaní pasažéři lodi Titanic přenechali dostupná místa v záchranných člunech ženám a dětem. Nejednalo se o pasivní přihlížení, několika méně civilizovaným mužům bylo dokonce fyzicky zabráněno vecpat se do člunu. Vyjádřeno v číslech: 77 procent žen a děti bylo zachráněno. Mužů přežilo 18 procent. Ovšem tohle se odehrálo v roce 1912, dva roky před vypuknutím války, kdy se zfanatizovaná Evropa porvala v podstatě pro nic za nic – davy lidí radujících se nad vyhlášením války od Londýna po Berlín – ne v New Yorku. Ameriku zavlekly do války intriky evropských tajných služeb, až když to vypadalo na konečné vítězství Německa – podvržený Zimmermannův telegram a potopení zbraněmi a municí nacpané "civilní" lodi Lusitania.

     Fungovalo to, válka skončila za necelý rok po vstupu Spojených států vítězstvím spojenců přesto, že USA počátkem roku 1917 v podstatě neměly armádu – generál Pershing měl k disposici všeho všudy 25 000 vojáků. Ze 24 miliónů dobrovolníků bylo vybráno 4 milióny vojáků, ze kterých kosti 112 423 jedinců pohnojily evropská bojiště. Ti, kteří přežili, se vrátili k civilnímu životu během roku. Poražený Reichswehr měl více vojáků než celá americká armáda. Což se opakovalo i po druhé světové válce, kdy z téměř devíti miliónů vojáků zůstalo v armádě (1947) pouhých 700 000, tedy dva a půlkrát více než byl stav československé armády (297 000 v druhé polovině padesátých let.).

     Mimochodem, ani dnešní US-profesionální armáda zdaleka nepatří k početně největším na světě. Součet otroků, pardon, vojáků, sloužících z donucení v evropských armádách – nepočítaje armádu ruskou – je daleko vyšší. Proto asi umírají G.I.'s v boji s teroristy, zatímco Chirac pokřikuje o nutnosti konfrontace s jedinou “superpower". Zřejmě nemluví o světové síti islámských teroristů, nacházejících bezpečně útočiště v evropských zemích. Případně v Kanadě. (Budu snad muset znovu emigrovat?)

     Ale - co tohle všechno má společného s pravidlem "ženy a děti jako první"? Žiji v Kanadě, tedy v zemi, kde se najdou lidé ze všech zemí světa. Obvykle se jedná o lidi, kteří hledali útočiště před extrémně špatným stavem v zemích, ve kterých se narodili. Irští katolíci prchali před irskými protestanty a protestanté před katolíky - absurdně do stejných míst. Později Srbové, Chorvaté a Albánci. Češi a Slováci – političtí vězňové a reformní komunisté. Vietnamci ze Severu i z Jihu. Kambodžané, Palestinci, Židé a Cikáni. Číňané a Indové. Pákistánci, Afghánci. Teď se sem chystají – k mé hrůze – "kerryisté" ze Států. Všichni tito lidé, alespoň v první generaci, se živí jako dělníci v továrnách, s výjimkou Palestinců – s těmi jsem se v továrnách, o které jsem se staral, ještě nesetkal. Obvykle dorazí se sumou peněz, dostačující k otevření mini-supermarketu. Kolikpak asi z těch peněz reprezentují "prémie" udělované štědrými mecenáši Saúdské Arábie a z Iráku za sebeexplozi v pizzerii kdesi v Jeruzalému?

     Jednám s těmito lidmi každý den. Tedy s Indy, Pákistánci, občas se Srbem a Polákem – ti jsou obvykle opraváři strojů, elektrikáři a podobně, také s Číňany. Co vidím, mne občas děsí. A co slyším to už teprve... Islám... Vždycky jsem věřil v toleranci: Ty se vyznávej svému Bohu a nech mého na pokoji. Pokud je tvým Bohem nihilistická nicota sekularismu, prosím. O politice a víře není slušné diskutovat. Taky to je v podstatě zbytečně, v obou případech se jedná o emociálně nabitý subjekt bez vnitřní logiky. Nebezpečí konfliktu víc než pravděpodobné. Bavme se  tedy radši o ženskejch... A v tom je právě ten problém.

     I pečlivě pěstovaná tolerance civilizované demokracie má své meze. Fackování manželky není společensky vhodné. Tedy alespoň ne tady – vzpomínám na jeden rozhovor s bratislavským discjockeyem. "Žena přijde domů pozdě, dám ji po papule a je to", hlasitě se rozesmál, zatímco já, s mozkem umytým životem v severoamerickém matriarchátu, jsem tiše vlhnul. Takže nejen srbští, indičtí a arabští ženobijci. .... no nic, jiná země jiný mrav, kolik řeči znáš, tolikrát jsi člověkem - ale dobře, některé jazyky se radši učit nebudu.

     Tolerance, porozumění, chápání jiných kultur. Kdo pracoval jako manager v severoamerickém průmyslu, vzpomene na nekonečné schůze dosahující a přesahující intenzitou propagandy cokoliv, s čím přišla stranická buňka v padesátých letech. Takže ... je třeba tolerovat Sikha v uniformě kanadské jízdní policie s turbanem místo předepsané brigadýrky, jeho dítě s miniaturním mečem ve škole – nejedná se přece o zbraň ohrožující spolužáky, ale o symbol víry... Prý na rozdíl od křížku na řetízku, který je pro ně provokací téměř tak velikou, jako vánoční, pardon, "sváteční" stromeček (bez andílků)...  Inu – toleruješ, toleruje, tolerují –  a pak přijdu na suvenýr v podobě letadla zapasovaného do mrakodrapu!, videopásky z Al-Džazíry s Ladinovou zprávou... Ale, není už nutné nic nahrávat, Al-Džazíra nás už brzo bude "těšit" oslavami smrti amerických vojáků… Vlastně nejenom věřící v islám – i manažer německého původu – nordicky rasově čistý blonďák, až téměř albín, připomínající vzhledem Borise Beckera, se ušklebuje:  "dobře jim tak, americkejm bastardům..."

     Bože můj, kde to jsem? "Civilizace, která není postavena na respektu k životu a na chránění žen a děti, nemá nárok přežít..." čtu v knize autora, kterým pohrdají literární kritici snad i proto, že bez problémů prodá víc výtisků než oni – "prvním příznakem nemocné civilizace je neexistence slušného chování..." Učitelka ve Fresno, Kalifornie, vytrhla z ruky osmileté holčičky knihu, a se slovy "tohle odporné svinstvo do školy nenos!" ji hodila do koše na odpadky. „Odporná kniha“ měla na obálce obraz kříže a slovo “Bible”.

     Tolerujte tedy všechno, co je v rozporu se staromódními, jedovatými slovy jako "morálka", "křesťanství" a "vlastenectví". Takže se raduji nad faktem, že u sousedů se najde šedesát miliónů lidí, kteří mají poněkud jiné názory na svět kolem.

Ptám se – proč je hlad, bída, špatná hygiena vedoucí k nemocem – v určitých zemích - zatímco v jiných se platí zemědělcům za to, že nechávají pole ladem? Proč?

Ptám se – a pozoruji dělníky ze všech koutů světa, miniaturní zeměkoule uvnitř jedné budovy – ne jednou, dvakrát, pozoruji je přes třicet let – a co vidím -ani se neodvážím říci: kdo pracuje tvrdě, kvalitně a bez nucení, kdo lže, krade a fláká se a kdo ne. Pozoruji kulturní rozdíly - jistě, mírně přičmoudlá tvář člověka vyrostlého tady, náleží skvělému dělníkovi, kterému mohu věřit; takřka totožná tvář člověka vyrostlého TAM a je to budižkničemu, který vyvine neuvěřitelně intenzívní úsilí za účelem vyhnout se práci – jednou je to bezvýznamné, dvakrát, třikrát, padesátkrát, po tisící – je to stále ještě náhoda? Nebo to něco znamená? Ta jejich snaha dostat něco za nic, vychytračit, vyšvindlovat, nebrat zodpovědnost za nic, za své akce už vůbec ne, jejich "národní kultura", která nevidí ve lži nic špatného: „za uříznutí hlavy nevěřícího mě čeká 75 krásných děvčat“ – tolerují, toleruješ, toleruje... kdo nekrade, okrádá rodinu, nebuď blbej, urvi co můžeš, co máš z toho? Jak je to všechno zmatené... A má odpověď: nic, vůbec nic – snad jen trošku seberespektu, přidávám snad lejno k hromadě hnijícího trusu nebo růžový plátek do porcelánového košíku?

     Tolerují, toleruješ, toleruje... Jak to vlastně je?

Ivan Špaček, Kanada, pro CS-magazin 

linkuj.cz vybrali.sme.sk