Vyndala jsem prádlo z pračky, nadila ji další várkou a spustila. Spánek nepřicházel. Dala jsem se tedy opět do čtení. Oči — týrané chronickým zánětem spojivek a unavené koukáním do monitoru — však začaly za chvíli protestovat. Po pár stránkách jsem tedy knihu — vskutku nádhernou — odložila. Mám před sebou tři dny volna, určitě se k ní brzy zase dostanu. V osm hodin ráno mne i přes závěsy probudil nezvyklý jas — všude bylo bílo a do toho nádherně svítilo sluníčko. Skvělý čas na mytí oken! Pořádnou lázeň už opravdu potřebovaly. Šlo to jedna báseň — vánek mi vysušoval vodu pod rukama a sluneční paprsky mne při práci rozveselovaly četnými prasátky.

     Zato sýkorky se do mne nerudně pustily. Sedly si na spodní větev borovice přímo pod kuchyňské okno, na kterém měly kdysi misku se slunečnicí, zvedly zobáčky ke mně nahoru a rozzlobeně švitořily; co z toho, že jsme jejich restauraci "Pod borovicí" zrekonstruovali, co z toho, že mají krásný nový barpult (parapet), když to nejdůležitější — jídlo — schází. Cožpak nevidím, že je vše pod sněhem, já jsem se určitě ráno nadlábla (fakt, sendviče byly mňam) a ony mají půst… „Milé dámy“, odvětila jsem klidně, „skloňte své zobáčky dolů — na předzahrádce jsme vám postavili super bufet — bistro — slunečňák — cvrlikejte si tomu jak chcete, ale je tam prostřeno. Žlutá miska plná černých zrníček čeká jen na vás. Na téměř dvoumetrovou tyč připevnil manžel novou budku — kočka na ní nemůže (na borovici ano) a slupky ze slunečnic zapadnou alespoň do záhonku a ne na horní i dolní parapet a chodník“.

     Nevěřícně po mě pokukovaly. Kulíšek — pokoušející se postavit prvního sněhuláka a vyvalující prvního andělíčka — pak po chvíli radostně zvěstovala, že už budku objevily. Mám ještě v rezervě občerstvovnu na druhé straně domu, ale ta má ještě čas. Do odpoledne stejně sníh roztál a není proto ještě tak zle.

     Bude hůř ... Už aby bylo jaro ...

Márinka, Knihomolka

linkuj.cz vybrali.sme.sk