"If you're going to San Francisco
Be sure to wear some flowers in your hair
If you're going to San Francisco
You gonna meet some gentle people there..."

Scott McKenzie, Mamas and the Papas.

          Vždycky jsem si představoval San Francisko jako město měst, město nepředstavitelné, město nepopsatelné, město, které si člověk nemůže jen tak prohlédnout, které se musí prožít. A tak jsem tam jednoho dne vjel. Nemyslím tu minule popisovanou cestu se Skoty, to byli vůdcové a znalci se mnou, kteří o mé bezpečí a o bezpečí cestujících pečovali. Vjel jsem tam pak ještě několikrát, ale ten první vjezd je nezapomenutelný. To bylo tak: Byl únor 1992, já konečné pracoval na plný úvazek pro American Pacific International, byl jsem řidičem zájezdového autobusu, a jel jsem ze San Diega do San Franciska převzít na letišti skupinu turistů z Tchajwanu. Kde je letiště jsem věděl. Co jsem nevěděl, byla drobnost, že musím mít povolení letištní policie na to, abych tam vůbec směl. Tak jsem jel. Samozřejmě, že mě tam policajti nadháněli, ale podařilo se mi je obměkčit, takže mě pod přísahou, že „už budu hodnej a už to nikdy neudělám“ nechali na pokoji. Pak přišli mí turisti, naložili jsem zavazadla a je, zavřeli dveře a vedoucí zájezdu – mladá čínská dívka – povídá "Tak, a jedem." Já na to: "a kam?" "No, na prohlídku města přece." "No dobře, ale kudy?" "Ale to je přece jedno, co uvidíme první, já tady nikdy nebyla, ale mám tu nějaké materiály, ty mi řekneš, co to je to před námi, já jim o tom přečtu a bude to".
     No, já byl v San Francisku jednou, před půl rokem, a jediné, co jsem si pamatoval bylo, že zabloudit se tam dá neobyčejně snadno.Tak jsme jeli, nic jiného se stejně dělat nedalo. Přísahám, že to byla náhoda a nic než náhoda, že jsme narazili na hlavní nebo ústřední park San Franciska s Arboretem, místo, které turisté musí vidět, i kdyby nechtěli. Jsou tam i Japonské zahrady a průvodkyně byla potěšena poctou, že jsem jel nejdřív tam. Já byl potěšen, že jsem vůbec něco našel, zkrátka k všeobecné radosti jsem zajel na parkoviště autobusů (tam nás dovedly šipky), turisti se vyhrnuli na prohlídku a já se hrnul mým kamarádům a bratřím s prosbou o záchranu. Řidiči autobusů jsou totiž bratrstvo, které si pomáhá jak může, s hrdostí nosí své uniformy, které vypadají jako uniformy námořníků a letců…Teď jsem se k nim vrhnul s otázkou, kde to vlastně jsem. Smáli se, samozřejmě, ale nebyl to škodolibý smích, protože každý z nich byl v podobné situaci už nejednou. Smáli se osvobozeným a trošku snad i závistivým smíchem lidí, kteří vědí své a kteří pamatují, jak to bylo krásné, když to teprve poznávali. S přímo rodičovskou péčí pro mně sehnali plánek města, takovou tu mapičku z nějakého turistického průvodce, kde jsou vymalovány hlavní ulice a hlavní budovy a jiné pozoruhodnosti, kříženec mapy a panoramatického pohledu na město. Do toho obrázku mi propisovačkou vybarvili ulice, kterými mám jet, se šipkami udávajícími správný směr.
     Pak se vrátili mí Číňánci, vlastné Tajvánci, kolegové mi popřáli šťastnou cestu a hodně štěstí a my vyrazili. Další místa jsem díky mapě už našel snadno; dům na útesu nad mořem s vyhlídkou, taky vyhlídkovou terasu na Golden Gate, staré presidium, kde bývala vojenská posádka a místo nejturistovatější, Fisherman Wharf, rybářský přístav. Snadno jsme našli i čínskou restauraci v čínské čtvrti, kde měli zajištěný oběd. Má průvodkyně netušila, že to město vůbec neznám a pochvalovala si, jak nám to krásné jde. Po pravdě řečeno čínská čtvrť San Franciska mě hodné překvapila…
     Když se mluví o čínské čtvrti, když se pěje chvála na čínskou čtvrť, čekal bych, že to tam přinejmenším bude trochu čínsky vypadat. Ale to ne, obyčejná ulice v neamericky vypadajícím městě, vlastně spíš nezápadně americky vypadajícím. San Francisko, díky tomu, že nemá prostor růst do šířky, zachází se svým územím ekonomicky. V našem Boise je něco vyšších domů jen ve středu města, pár výškových budov, ale činžovní domy mají, až na výjimky, jen dvě patra. Čínská čtvrť vypadá jako běžná pražská ulice na Novém Městě, až na to, že je úzká. Tím ovšem podobnost končí, protože přízemní část do ulice zabírají restaurace, obchody s "pravými" čínskými starožitnostmi a obchody se vším možným, bez čeho se čínská rodina neobejde.
     Tu mapku jsem měl schovanou a používal jsem ji ještě dlouho potom, kdy už jsem město znal a potřeboval jsem osvěžit paměť. Jezdil jsem do San Franciska často, několikrát se mi stalo, že jsem měl volný den, kdy jsem nemusel být s mými turisty a mohl jsem se toulat po městě sám. Povozil jsem se místní atrakcí, kabelovou tramvají a věřte mi, jel jsem už v životě s lecčím, ale tohle bych řídit nechtěl... Je tam ve městě muzeum, v budově, kde jsou kabely, poháněné mohutnými soukolími. Ty táhnou dvě tramvajové linky. Tam jsem se seznámil s tím, jak to vůbec pracuje. Lano, asi 2,5 cm v průměru, je uloženo mezi kolejemi ve zvláštním kanálku, tramvaj má vespodu hák s obložením z dubového dřeva, který lano zachytí, zvedne a přitiskne k druhé dubové třecí ploše. Tyhle dubové špalky se každou noc vyměňují, za osm hodin používání jsou 5 cm silné špalky téměř ušoupány, protože fungují i jako třecí spojka. Tramvaj se nerozjíždí trhnutím, ale plynule. Když řidič má zastavit, pustí se lana a zabrzdí. Jeho místo je uprostřed vozu a ovládá tramvaj dvěma asi dva metry dlouhými pákami. Krom toho tam má vymoženost nejmodernější: díru v podlaze a dlouhý hák, protože v místech, kde se linky kříží, se musí tramvaj, jejíž lano kříží spodem, pustit lana úplně a tak musí ručně háky zvednout, aby nezachytil za lano vedoucí napříč. Pak zase spustí hlavní tažný hák a důmyslný systém kladek lano navede zpět do úchytů. Pokud se to nepodaří, řidič ručním hákem zaloví v kanále, chytí stále jedoucí tažné lano, nahodí ho do hlavního háku a jede se dál…  To vše, prosím, bez zastavení! Sanfranciská tramvaj je snad jediné místo v Americe, kam se ženy navzdory všem feministickým hnutím neprotlačily. Řidiči tramvají jsou svalnatí chlapíci a já teď už vím proč.

Michal Málek, Boise, Idaho