Jen málokdo si může dovolit pracovat jen pro potěchu. Bohužel, je stále mnoho lidí, kteří žijí – v tom lepším případě – od výplaty k výplatě. V tom horším – na dluh. Tenhle „americký způsob života“, který se tak lehce a rychle ujímá i u nás, ovšem přináší s sebou rizika osobních tragedií…
Když jsem před několika léty byla poprvé v New Yorku, vysvětloval mi manžel zdejší princip kreditních karet. Prostě: pokud děláte a dostáváte výplatu, dostanete od banky kartu, na které je určitá suma, již vám půjčují. Vy ovšem musíte pravidelně splácet... O tyto lidi je velký zájem, protože úroky z těchto půjček jsou kapičkami vody, které tvoří bankám obrovský příliv… Lidi si totiž neuvědomují, že tím, že splácí „něco“, co už sice mají doma, vlastně platí o mnoho více, než kdyby si na to ušetřili. Kreditní karty proto může dostat každý, kdo je zaměstnán a „splácí“. Banky se v nabídkách karet předhánějí a tak je docela běžné, že se kartou banky jedné splácí dluh u banky druhé, ze třetí se žije, čtvrtá je na dovolenou…  A šroub se pozvolna utahuje… Proto tamější banky mají speciální oddělení, kde pracují kvalifikovaní „vymahači“, kteří vám pak ve dne v noci telefonují, smlouvají s vámi, kdy už zaplatíte… Případně vám – pozor – nabídnou jinou, další, „výhodnější“ kartu, ze které si  však odečtou část za ty předchozí dluhy… Ale, protože tohle nejde do nekonečna, následuje další speciálka, a to jsou – ano, uhodli jste – exekutoři…
Ovšem – pokud některé bance přestanete platit, tak získáte ještě navrch  „špatný kredit“, prostě vaše jméno se ocitne na černé listině bank a není živáčka, který by vám cokoli a na cokoli půjčil, všechno už musíte od té doby platit cash! V případě, že někdo z rodiny nepracuje, to začíná být „husté“. Proto je (ve Spokojených státech) tolik rozuteklých rodin, hodně sebevražd, motivovaných neřešitelnou finanční situací. Když totiž zoufalý živitel rodiny doma jen slyší nářek a lamentace (mnohdy zcela oprávněně), tak se prostě jednoho dne sebere, odjede do státu druhého, a hledej si mě, lásko… Změnit jméno, změnit život a začít někde zcela jinde, případně ještě se zcela novou a jinou, to není nic neobvyklého…Ovšemže tohle je už trestné, ale… když není nalezen, není souzen, že.
Nedávno jsem četla v našich novinách, že i v už Čechách rapidně stoupá počet lidí, kteří přestali splácet své dluhy. Nikdy jsem nemohla pochopit člověka, který bezelstně nakoupí haldu věcí, aniž by se předem zamyslil nad svými možnostmi splátek. Staré moudré Carpe diem, je v tomto případě totálně zneužité… Myslím totiž, že užít dne – až do dna – se dá podstatně lépe. 
     Stejně tak jsem zůstala v údivu, když jsem zjistila o několika známých (zcela obyčejných, dá se říci milých lidech, žijících nejběžnějším životem), že – neplatili léta nájem!!! Že prostě bydleli a spoléhali na to, že – mají malé dítě, mají někoho postiženého, někoho přestárlého atd., že jsou tedy pod jakousi sociální ochranou… Poznala jsem to až po jejich nuceném vystěhování. Přitom je poměrně jednoduché použít nejjednodušší počty na vytvoření základního rodinného rozpočtu, snažit se zamezit zbytečnému plýtvání. Ano, právě u oné rodiny, která přišla o byt, jsem obdivovala jejich „nákupy“: množství absolutně nepotřebných věcí – děti musely mít kdekterou hloupost, kupovaly se ve kvantech „pochutinky a laskominky“, nebylo výjimečné velice časté stravování v KFC či u Burger Kinga případně v Mekkáči… A samozřejmě – tohle tričko musím mít, a tuhle počítačovou hru koupím mužíčkovi, jé – tuhle chlupatou potvůrku koupím klukovi…A s jídlem? Všem se nandávalo na talíř stejně, pokud možno co nejhojněji. Protože děti, přejedené různých chipsů, bonbonů, salátků atd., toho moc nesnědly, tak se to sešouplo do odpadkového koše. Včera upečený koláč nikdo už nemohl? Vyhodit… Tak bych mohla pokračovat na několik dalších odstavců – prostě – žádné uvažování nad penězi. Když jsem jejich vydání jen tak namátkou spočítala, nikdy se nerovnalo s jejich příjmem – převážně bylo vše „nad“…
Ne, opravdu nechci budit dojem, že si nemůžeme nic dopřát – ale, když už se rozhodneme koupit nějakou věc na dluh – měli bychom mít předem jistotu, že úroky nejsou u téhle firmy zbytečně velké a hlavně – že zvládneme zaplatit. Pravdivé je přísloví: Dluhy jedí s tebou z jednoho talíře.
Lepší je sám se sebou něco udělat, snažit se zdokonalit a dosáhnout většího ohodnocení. Ony vymlouvající věty: jsem na to stará, mě už nikdo nechce, to nemá cenu… jen zakrývají lenost, pohodlnost. Je to stejné jako s tloušťkou – zhubnout jde, ale musíme se snažit a vytrvat… (samozřejmě – čím starší jsme, tím hůř to jde J).
Pochopitelně, vím, jsou případy, kdy do zoufalé situace dostane člověka nějaká tragédie, kdy je „nevinen“, ale to je přeci o něčem jiném…
daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk