Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Vyděšená, uplakaná, poničená. I když chtěla hned "Domů, domů, domů!", šoupla jsem ji na zadní sedadla a coby nesmírně rozzuřená a pomstychtivá Furie zajela na jinou stanici, kde jsme vše ohlásili. Seděli jsme tam další dlouhé hodiny. <?xml:namespace prefix = u1 /><?xml:namespace prefix = o />

Co se vlastně předtím dělo? Lenku postupem času „odvelel“ onen důstojník o patro výš, kde jí oznámil, že „tyhle holky on zná, že tohle mu dělat neměla, že si na ni pořádně posvítí (přičemž zhasnul), že tu bude muset přespat a že to musejí spolu vyřešit...“ Během svého monologu se k ní zezadu měl, snažil se ji líbat do vlasů a porůznu hladit  -  to už Lenka zmačkla „SOS“ tlačítko mobila, čímž mne povolala ku pomoci... Když viděl, že má telefon a slyšel, co říká, nejprve ucouvl a nakonec jí dovolil odejít. Táhlo z něj prý příšerně. Když jsme později vše hlásili, a hlavně — když jsem se chtěla s ním a nějakými dalšími svědky okamžitě setkat, bylo mi řečeno, že právě teď urychleně odjel domů. Měl prý už konec šichty, tak co by tam ještě dělal, že? Splnili jsme tedy ohlašovací povinnost a musím říct, že tím vše pro tento den skončilo. Abych neopomněla, po měsíci jsme dostali omluvný papír, zdůvodňující, proč ještě nebylo nic vyšetřeno a že se ozvou někdy příště. Ozvali se s tím, že záležitost byla předána k řešení. Nečekala jsem, že by se v budoucnu a v této věci dělo ještě něco zajímavějšího. Taky že nedělo. Sice nám později přišel ještě jeden, trochu omluvenější dopis, že byl dotyčný pokárán… ale… 

Do týdne po té příhodě jsem dala odhodlaně další inzerát na pronájem bytu. S důvěrou, že naše malá republika má i slušné lidi. Další podnájemník, jinak velice milý a slušný člověk, „úklidný“, jak sám předeslal, v bytě vydržel necelé tři týdny. Ukázal mi tentokrát všechny své dokonalé doklady, podle kterých se však jmenoval úplně jinak, než ho znali doma. To jsem se však dozvěděla po oněch necelý třech nedělích později. Byl to krásný den, takový správně pohodový, a já tedy šla na zazvonění u dveří otevřít zcela bez obav. Stáli za nimi čtyři mladí pánové v civilu, a já pochopila, že je něco pravdy na tom, že policajt v civilu je prostě k poznání… Ano, byli to kriminalisté, kteří se nejprve ubezpečili, jestli jsem opravdu ta, kterou hledají, která vlastní onen byteček a pak už jen chtěli, abych s nimi ihned odjela, dotyčný byt jim otevřela…Vzala jsem s sebou ještě díkybohu přítomného Roberta, co kdyby mne zatkli hned a odjeli jsme. Pánové celou cestu nesejmuli vážné tváře, já odemkla dveře a vešli jsme. Byt vypadal zcela normálně. Pánové otevřeli pár skříní, dívali se i za obrázky…  - pak našli pod kobercem podestláno penězi. Ano přátelé, ten úklidný a slušný člověk byl pachatelem krádeže jedenácti milionů. Uvažovala jsem, zda by uvěřili, že bankovky jsou moje, že je tam mám kvůli zateplení, ale pak jsem vše raději vzdala. Odvezli co bylo jeho, já podepsala, Robert podepsal, ještě nás hodili domů. 

Vzdala jsem to s podnájemníky a  touhou po mamonu. Nejspíš by příštím obyvatelem byl Usáma či Saddám. 

V bytečku po babičce nyní bydlí Robert.