„To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou…"   "No, ale to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou? To je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká."    „Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí."   "Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil", říkalo nevěřícně prvé. "Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu." 

     "No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará."   "Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?"  "No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli."   "Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není."

     "No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá", zasnilo se druhé miminko, "nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom..."

 z internetu vyhrabala Jitka