Kočky jsem nikdy moc ráda neměla. Jsem ryze psí člověk, svého pejska jsem pořádně oplakala. Dobře, teď budu mít kočky… Pravda, ráno mne okukovaly z dálky. Jedna byla obrovská, rezavočerná, nádherná, ale polodivoká. Nenechala se pohladit, ani přiblížit se k ní více než na tři metry nebylo možné. Nevadilo  mi to. Ta druhá, mnohem menší, prý byla její matka. Do mého příjezdu to byla kočka venkovní, domů chodila jen občas, opravdu velmi zřídka. Během dvou týdnů se změnila v kočku domácí. Samozřejmě, díky mě. Byl to první tvor,  který mne přivítal, komunikoval se mnou, byl se mnou.  A chce se mi napsat – skoro tvor poslední. Ještě jsem netušila, že to bude živá bytost, se kterou si budu povídat nejvíce, se kterou strávím nejvíce času, a že si ji nesmírně zamiluji.
   Naše přátelství začalo velmi opatrně. Nevím, která z nás byla více nedůvěřivá a podezřívavá. Ona měla výhodu domácího prostředí. Já jsem byla vetřelec.
   Stejný přístup a stejně opatrný vývoj přátelství se odehrával později i s JEHO dětmi. Sice to byly nepoměrně větší nervy, trému jsem měla šílenou, ale konec dobrý, všechno dobré. Ale bylo  to něco jako “předkonec”. Velmi záhy jsem Laidy pustila dovnitř domu, začala hýčkat, mazlit se s ní, mluvit s ní a zkoušet na ni moji angličtinu. Odvděčila se mi obrovskou přítulností, u kočky až neuvěřitelnou.
   Po pár týdnech ON oznámil, že Laidy musí z bytu, že trousí chlupy a vůbec… nepřináší užitku. Laidy okamžitě začala tahat za sebou nožičku, a sténat. Kámen by se ustrnul! Nosila jsem ji na rukách a ON řekl, že už je stará, že už asi dodejchává, že to je asi její konec. Vyděsilo mne to. Přece mi neumře druhá živá bytost, která mne vzala na vědomí, ví o mě a tráví se mnou všechen čas! Pečovala jsem o ni jako o děcko, zpívala, krájela maso…a chtěla jí vytvořit krásný konec. I ON souhlasil, že když už to tedy má spočteno, že může zůstat doma.
Jednou jsem však nečekaně vykoukla ven a Laidinka si pohodově skákala v trávě, šmejdila a očividně jí nebylo vůbec nic. V momentě, kdy jsem na ni zavolala, začala opět neuvěřitelně kulhat. Hérečka! Měla jsem se od ní tenkrát učit! Měla jsem pochopit! Tenkrát… Zemřela asi za dva roky, roztrhal ji právě ten potvor rakún. Prý bojovala tvrdě a statečně, ale nakonec prohrála…. Obrečela jsem ji stejně, jako svého pejska.  
   V prvním týdnu mého pobytu se odehrála jedna historka, která mne také MOHLA varovat, ovšem nevarovala. Jediný člověk, který bydlel v našem sousedství, byl nějaký Skot, Andre. Rodina byla hluboce věřící, zastánce rodinných tradic a zapřisáhlý nepřítel rozvodů. Prý. Z tohoto důvodu jsem před nimi byla ukrývána, zapírána. Pocit, když si  pod oknem vyprávěl ON s Andreem a já seděla tiše jak pěna v pracovně byl zvláštní. Byla jsem tam? Nebyla jsem tam?
Nerozuměla jsem jim sice ani slovo, ale bylo jasné, že ON hraje osamělého, opuštěného muže. Že má doma “schovanku”, by asi zapřel i na mučidlech. Trpělivě jsem tedy čekala, až návštěva odejde, abych mohla projevit své bytí. Bylo to poprvé, ale zdaleka ne naposled.

Daisy Bergerová, Ostrava