že je v tom to odvěké: "můj pán, můj vládce". Snad v podvědomí některých žen zůstávají pořád zakořeněná ta léta, kdy žena nebyla nic, jen matkou mužových synů... A stejně jako pes i přes staletí strávená člověkem je pořád šelmou. Tak tyto ženy se, v mnoha případech, samy staví do role oběti a potřebují být obětí. Stále podvědomě hledají "silného" muže a nějakým šestým smyslem ho bezpečně rozeznají od toho "normálního".

Trefa do černého! Byla jsem dost stará, dost sebevědomá, dost samostatná, a přesto mě TOTÁLNĚ SESTŘELIL mužskej o moc let starší, špatně situovaný, "nešťastně ženatý", od první vteřiny naprosto bezperspektivní ... Tetelila jsem se bezmocnou láskou a v "opojném pomíjení všeho, co nebyl on" jsem roztřískala svůj život na kusy. Trvalo mi tři roky, než jsem ho ze sebe strhala, a další dva, než jsem zase začala ovládat svoje emoce a jednání. Ale něco vám, holky, řeknu - BYLO TO KRÁSNÝ! :-)))

Noo, dost zaujimavy clanok. Som chlap a v zivote sa mi stalo niekolko krat, ze mi partnerka povedala, ze som dobry chalan a vynikajuci kamarad, ale ze to je vsetko. Ze uz ma nelubi a uz ju nevzrusujem. Teraz sa mi to stalo naposledy pred 2tyzdnami :-)) Takze je to este cerstve a stale to boli.
Neviem, ale som nauceny si zeny vazit a cenit si ich schopnosti. Nechcem ani jednej ublizit, ale vidim, ze to je chyba. Na vas zeny by mala platit tvrda ruka, aby ste zistili co vlastne potrebujete.

Myslim si, ze obe pohlavi si nemaji vzajemne co vycitat. Zena obvykle nevi co chce a neda pokoj dokud to nedostane, jak řekl kdysi klasik :-) Neda mi, abych nezareagovala na prispevek "dobreho chlapce". Mam dva takove kamarady, kteri jsou dobrota sama a jsou aj fyzicky pritazlivi (takze tam problem nebude). A diky svemu chapajicimu, neznemu, galantnimu chovani jsou sami. Nemaji stesti v lasce. Proc? Ptaji se me a ja jim na to tezko hledam odpoved. Zoufale se me ptaji, proc tem byvalym partnerkam nestacilo, ze jim otvirali dvere, ze jim nosili kytky a kupovali darky, byli chapavi a tolerantni, nehadali se, proste hodni chlapci...tezko se mi vysvetluje, ze pro zeny jsou malo chlapi, ze vetsina zen hleda oporu, skutecneho archetypniho borca, ktery dokaze udrzet ohen v krbu, drsnou a silnou rukou rozdrtí nebezpecne zvire, ale tou samou rukou je nezne pohladi a nosi v naruci jako kdyz byli male. Nechapou to. Vetsina zen potrebuje citit oporu, silu, nadvladu, tak jako v detstvi je pred zlym svetem chranil tata (pokud mely to stesti, ze jim rodina fungovala), ktery byl obrovskym vzorem, prvni velkou laskou, ktera trestala a laskala zaroven. Kluci putuji od perinky z naruci do naruci, opecovavani od maminky, vyzdvihovani od taty. Odmala se holcickam cpou do rucicek panenky, uci se zachazet s nadobickem, aby byly nejlepsi kucharky na svete az vyrostou. Kluci maji jinou roli, predurceni od okoli a od prirody k hrani si na vojaky, ridice autaku, sileni drsoni. Vztahy v rodine male clovicky radikalne ovlivni. Modely chovani, ktere vidi u maminky a tatinka pak (chte nechte, casto si to nepripousti) promitaji, nasleduji ve svych vztazich. Potkala jsem mnoho divek, ktere trpely ve vztahu s muzem, od ktereho nedostavaly to, co samy daly. A bylo az prilis napadne, jak se podobaly svym matkam. Ale Freud to urcite nekde jiz popsal a lepe :-) Z me vlastni zkusenosti mohu rict, ze jsem se zamilovala do muze, ktery je pro vetsinu zen ideal. Inteligentni, krasny, chapavy, gentleman, ale zaroven muzny a silny. Ziskal si me srdce a ja casto (v duchu) dekuji nebesum, ze jsem "jeho vyvolena". Jsem za to vdecna. Ale vite co jsem zjistila? Ze prave to, ze je to tak uzasny muzsky, mi dela takove "vrasky" na dusicce. Ze nevim, co chcu? Ale ano. Prave svym krasnym vnitrnim i vnejsim "ja" pritahuje k sobe mnoho zen, ktere se na nej tresou jak vosy na bonbon. A me nezbyva nez verit, ze vsechny ty mile poznamky, lichotky, kterymi ty zeny zasypava, ty kamaradky, ktere nosi v hlave i srdci, jsou sice mile, ale jen nevinne projevy jeho mile duse. Kdysi nekdo prohlasil, ze mit doma verneho, mileho, pekneho a chytreho muze je jako poklad, ze se o tom nema mluvit, protoze cim min lidi o tom vi, tim lepe :-), takze kdyz ted o nem pisu mam podvedomy strach, ze o nej nekdy prijdu :-) A to je mozna ten "kamen urazu". Vetsina takovych zen se ve vztahu neciti jako rovnocenny partner. At uz z duvodu nejakych komplexu (nejsu dost hezka, chytra, movita) nebo spatnych zazitku (jsem nemilování hodná, protoze na me ten a ten byl zly, tatinek me zavrhl). Je to zivot. Ja preji vsem zenam a i muzum (kteri prozivaji nekdy stejny utlak), aby svou pritomnost prozivali. Zili, protoze zivot mame jen jeden (tedy pokud neverite na reinkarnaci :-)), casu neni mnoho a kazdy ma pravo na stesti. Jestli nekdo rika ze ne, tak tomu neverte. A necekat na zazrak, obcas se sice deji, ale spolehat na to nejde. Preji nam vsem hodne stesticka!!! PS: pokud byste si nekdo chtel povidat pres mejlik, sverit se nebo jen tak vymenit par radecku, tak mi klíďopíďo napiste :-)

Když jsem byla mladší, měla jsem kamarády prima kluky, hodné kluky, které jsem měla ráda. Nabízeli přátelství a lásku, ale nudu. Prostě všechno obyčejné a v tom mém věku prostě strašně nudné. Rostla jsem, taky jsem se dostala do rukou zajímavého chlapíka s kterým ta nuda nebyla, ale taky jsem si utržila pár ran, pszchických a fyzických. Naštěstí mi tato zkušenost stačila a já se postupem času vrhla do té "nudné" jistoty a musím říct, že samozřejmě jako v každém vztahu mraky přijdou a odejdou,tak jsem poznala, že to není až tak jednoduché tu"nudu" životní spokojenosti vytvořit. Tím chci říct, že asi každá holka zatouží po vzrušení, po nevšednosti. Některá z toho vystřízliví dřív nebo později a některá na to nepřijde nikdy a marně pak hledá něco, co třeba přitom měla na dosah ruky.

Každá žena, která si neváží hodného chlapa asi nepoznala nikoho zlého. Naopak žena, která pozná darebáka, s radostí hrábne po hodném a zodpovědném muži = moje zkušenost. A pokud po něm nehrábne a vyhledává dalšího darebáka, ta žena je NEMOCNÁ a potřebuje odbornou pomoc.

Zrovna prozivam podobne smutne veci.Partner (neni zentay, je volny), se kterym chodim vice jak 3 roky, mi oznamil, ze se se mnou nikdy nebude vidat vice jak 2 x do tydne. Tento vztah mi spustil uz nekolikrat depresi, lecila jsem se, ale nedokazu to ukoncit.

Nechci až tak radit, ale než padat do deprese, je lepší, aby ses pokusila najít příčinu PROČ, to ten Tvůj partner chce. No a potom se podle toho rozhodnout. Jestli je to ale jen nějaký úlet, tak než aby jsi kvůli němu přišla o zdraví..., nech ho běžet.