Dovolte nejprve, abych se vám představil: jsem šlechtic, jediný syn své matky, žijící na zámku Blond Flower pár kilometrů od Brna. Tatínka jsem bohužel nikdy neviděl, ale maminka říkala, že i těch pár minut, které s ním strávila ona, prý stálo za to. Rozhodně je také urozeného původu a oficiálně mne uznal za svého syna. Dědit ovšem po rodičů nemohu, protože oba jsou zcela chudí. Mamince patří jen její lože, tatínek má sice svou vlastní boudu, která se nalézá kdesi u Vídně, ale také prý už za moc nestojí.
    Jmenuji se Mooray I., výška cca 20 cm, délka cca 20 cm, váha cca 2 kg. Toť současný a nejspíš už trvalý stav. Žiji v Praze, kam jsem, jak si matně vzpomínám, byl unesen velikou a zvláštní psicí, která prohlásila, že lepší než po čtyřech je chodit po dvou, což ona praktikuje a také mi to vřele doporučila (není to špatné, rozhodně to občas i něco vynese. Všiml jsem si, že komunikuji-li s ní v této pozici, je rozhodně vstřícnější. Alespoň pokud se jedná o otázku mého stravování).
     Poslední dobou však tráví nezměrnou část svého volného času u počítače. Není to sice špatné místo k odpočinku – mezi telefonem a podložkou pod krysu (myslím, že tak nějak nazývá jakýsi placatooválný útvar, ke kterému jest připojen šlauch vedoucí někam jinam) mám už své vyležené místečko, odkud mohu sledovat její  prstíky, ledabyle se procházející po klávesnici. Ano, kvůli této po dvou chodící psici vám totiž píšu – vůbec se mi nelíbí stále se zvětšující frekvence vašich kontaktů!
     Je moje! Dovolil jsem jí, aby se mnou spala v mém pelíšku, dovolil jsem jí, aby jedla z mé misky, dovolil jsem jí, aby mne drbala, kde se jí zlíbí, beru ji s sebou často na procházky (venčím ji za každého počasí…). A teď? Teď se najednou odnikud vyvrbí nějakej úplně neznámej dvounohej čubák, slibuje jí hory doly, posílá jí nějaký bláboly – a ona mne odhazuje! Ona mi říká – ne, nech mě, počkej, já si tohle dočtu a pak s tebou půjdu, nech mě, počkej, musím ještě tohle dopsat, nech mě…. Přitom stále častěji kouká někam do pitoma, má čím dál tím víc infantilní řeči, tváří se tak, že uvažuji, zda jí neměkne mozek, či snad se jí už vypařil…
Vážený pane,
Tak tohle tedy ne! Tohle je totální obchvat, vy jste mi zblbnul mou paničku! Už mi neháže míček, zapomíná kupovat mi mou oblíbenou čistící kostičku a já si tu smutím… Jste prznitel mé zoufalé psí duše, zhubnu, umřu, nechám pak vydělat zbytky mé kůžičky a věnuji je milované paničce na obal řadící páky…
 A abyste věděl, koho připravujete o všechno blaho jeho světa, duše – poslal jsem vám svou fotku!!!
                                                                                        Nikdy váš, vždycky její… Mooray I.
Můrinkem diktováno, zapsala daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk