Posadila se pod červený slunečník, ať žije Coca-cola!, měla červené tričko, letos je červená  IN, a objednala si preso s mlékem a matonku. Před sebe na stolek si roztáhla noviny. Aspoň jednou za týden si přečtu noviny v klidu, pomyslela si. Přečtu si je celé, abych neumřela hloupá, připomněla si manželovu oblíbenou repliku a v duchu se usmála. Poprvé takhle seděla sama v hospůdce a bylo to zvláštně pohodové, vždycky se bála jít si někam sednout sama a teď tu seděla, jen ona, uvolněná a svobodná, starosti byly někde pryč, asi tam na druhé straně za tou zídkou, neměla tu ani děti – zase by se přehadovaly, byly na sebe jako pes a kočka – nebyl tu ani její manžel, ani žádná kamarádka, ani nikdo jiný známý – poslouchejte denně jejich stížnosti na takové nicotnosti, z toho by jeden zešílel, házejte na mě všechny vaše starosti, vám se uleví a já si snad hodím mašli,ne? Byla sama. Jen ona. Svět kolem byl jen kulisou. Káva byla silná a dobrá, minerálka ledová a s citronem. Co víc si přát?
     Najednou na sobě ucítila upřený pohled. Rozhlédla se po okolí, aby zjistila, kdo ji to pozoruje. Kromě dvou mladých lidí u vedlejšího stolku nebylo kolem ani živáčka. Na chodníku před zahrádkou pochodovalo pár holubů. Zapálila si cigaretu. Potřásla hlavou, aby zaplašila ten svíravý pocit, že je pozorována. Nezmizel. Byl tu stále, tentokrát silnější a nutkavější. Asi blázním z toho horka. Vzala si sklenici minerálky a hltavě ji vypila skoro celou. Snažila se začíst do jednoho z článků v novinách. Ale ten pocit tu byl stále. Zrakem  bloudila po okolí, nic nápadného neviděla, nikde žádný člověk, který by ji pozoroval. Zavřela oči.
     Najednou ho uviděla. Byl tam.Stál naproti přes cestu, stál tam tiše a pozoroval ji. Teď už ho viděla.
Blbost, nemůžu ho vidět, mám zavřené oči. Prudce otevřela oči a zamrkala. Slunce ji uhodilo svým jasem, ale byl tam. Nezmizel, stál tam pořád a ona (říkejme jí Jane) ho viděla. Viděla ho, ať už měla oči otevřené či zavřené. Byl starý, nenápadný, na první pohled jako všichni ostatní, ale byl to ON. S nevyvratitelnou jistotou to věděla. To ON ji pozoroval. Upíral na ni svůj pohled.
     Přesedla si na druhou židli. Seděla k němu obrácená zády, slunce ji pálilo do zad a hřálo, ale nepomohlo to. Ten mrazivý pocit, že ji sleduje zezadu, byl ještě mnohem víc nepříjemný. Otočila hlavu a chtěla věřit myšlence, že už tam nebude. Když tomu budu věřit, tak se to stane. Nestalo. Byl tam pořád, mezi dvěma jinými, takový šedivý a oprýskaný, nijak zvláštní. Obyčejný jako většina tady v okolí. Potáhla si z cigarety a sebevědomě vyfoukla bílý kouř nahoru k nebi. Přece mě nemůže pozorovat nějaký dům! Zatřásla hlavou, po kolikáté už? A nervózně se zasmála.  Asi šestnáctiletá dívka u vedlejšího stolu se po ní ohlédla. Jane se na ni usmála. Dívka se rychle otočila zpět, jako by byla přistižena při něčem zakázaném. On se na ni díval. Mluvil k ní, i když k němu byla otočená zády, a Jane pomalu začínala vnímat jeho řeč. … Vítej, Jane!
     Nedovedla určit, odkud ten hlas přicházel. Slyšela ho všude, někde v hlavě a taky zvenku, zněl tak trochu dutě, trochu s ozvěnou. Lekla se. Podívala se na dvojici u vedlejšího stolu, jestli to slyšeli taky, podivné, byli k sobě  nakloněni, jakoby se chtěli políbit, ale pár centimetrů od sebe se zasekli. Jako když si děti hrají hru a někdo řekne ŠTRONZO a všichni ustrnou v pohybu a nesmí se pohnout. Jako kdyby se zastavil čas. … Tady jsem, Jane. Otoč se. Jen se na mě podívej, Jane….
     Říkal jí Jane, i když byla jen obyčejná Jana, tak to měla v rodném listu, ale proč si neříkat Jane, když od jisté doby byl módní trend dávat si cizí jména, všechno bylo tak americké, tak proč ne Jane. I u nich ve škole se objevovala jména jako Rebecca, Scarlett a nebo Nicole. … Pojď dál, Jane … Ten hlas byl démonický. Hladil a hřál a současně vyvolával mrazení v zádech.  Pojď dovnitř, Jane. Jak to jen uměl říct… Džejn…Pomalu a táhle, jakoby se mazlil s každým písmenkem, jakoby jí chtěl laskat ňadra a zároveň u toho práskal bičem, slyšela v něm syčení hadů a pleskání deště a hukot jezu a všechny ty zvuky, co ji děsily a nebo vzrušovaly. Jane vstala. Dveře se otevřely a zvaly ji dál. Těžké, masívní dřevěné dveře. Přešla na druhou stranu a zastavila se u těch dveří. Klika na ni pyšně blýskla. Tak krásná, nablýskaná klika… měla by patřit k úplně jiným dveřím, napadlo ji. K těmto starým, časem poznamenaným, se moc nehodí.  Ještě než vkročila dovnitř, věděla přesně, co uvidí. Široké kamenné schodiště, hrany schodů obroušené dokulata zubem času, okno v mezipatře hladilo schodiště hrou světla a stínu v rytmu větru dovádějícího s listy v koruně stromu.
     Jane vešla. Bylo to důležité, to jí říkal ON a ona to VĚDĚLA. Měla poslání a musela jít až nahoru. Netušila, proč to bylo důležité, musela jim to prostě říct. MUSELA. Co jim však měla říct? Jane nevěděla, ale ON to věděl a až bude správný čas, Jane se to dozví. A řekne jim to. Šla nahoru po schodišti. Kolik lidí zde zanechalo své stopy? Kolik lidí? Kolik osudů? Hlavou jí proletěla myšlenka, že je všechny zná. Někde uvnitř měla jejich životy vepsané jako v obrázkovém časopisu, jen nalistovat tu správnou stránku, prolétlo jí myslí i pár obrázků, obličeje dětí, mužů a žen, nějaké krajiny, města, vzpomínky, bylo to tam. Stoupala nahoru. Jedno patro, druhé…se stejným odhodláním, s jakým jdou muži do války i když vědí, že můžou zemřít, tak, jako se žena oddá muži a přijme ho s vědomím, že může počít dítě a porodit ho s věčně poukazovanou bolestí, se kterou se nový život probojuje na svět, tak, jako sněhová vločka, když dopadne na zem a kdesi v hloubi tuší, že přibývající slunce jí dodá třpyt a zároveň může roztát a zmizet v nenávratnu.
     Jane musí jít. ONI tam JSOU. Jsou tam a čekají na NI. Musí jim to říct. MUSÍ. Potom teprve MŮŽE… Může co? Nevěděla. Nejdřív musí a potom prostě může, nepřemýšlet, říká jí to ON a tak to bude. Byla na konci schodiště. Krátká chodba, bílé dveře. Zářivě zelenou lepkou, kterou se v obchodech značí ceny, tu byl přilepený vzkaz: Pojď dál, Jane. A povídej, děvče, povídej… Řekni jim to! Jane otevřela dveře. Strnula. To není možné! TOHLE PŘECE JE JEJÍ POKOJÍČEK Z DĚTSTVÍ!
Ne skutečný, Jane nikdy neměla svůj vlastní pokoj, ale ten její vysněný. Stejný, do posledního detailu, takový, o jakém vždy snila a v duchu si ho malovala. Pohladila tmavou šatní skříň po babičce, postel s vysokým čelem, bílý přehoz s třásněmi, kytku frézií na nočním stolku v modré váze, nosem vtáhla jejich krásnou vůni, jemné záclonky na okně a bílý závěs s volánky, starobylou toaletku s obrovským oválným zrcadlem, vše tu bylo jako v jejích představách. Uslyšela hlasy, smích… pokoj byl najednou plný lidí, cizích i známých, tam ten pejsek…to je přece Tricki-Woo i se „strýčkem“ Herriotem, byl tam Sigfried i Tristan, a taky ten velký černý detektiv z těch povídek, které kdysi četla, nemohla si vybavit jeho jméno, ten, co měl hluchoněmou manželku, Carella? Byl to Steve Carella? Byla tam babička, ne, babička přece ne, ta je mrtvá, moje babička, ale ne, byla tady, usmívala se na Jane.
     Ach, babičko, babičko, a byl tu její křeček, ten, kterého její bratr přejel na kole, drobné tělíčko se zmítalo v křeči a naříkal, bože, ten naříkal, netušila, že křečkové dovedou tak naříkat. Musíme ho zbavit toho utrpení, řekla matka. Zabít, ale to neřekla… Raz, dva, tři…zlomený vaz. Hlava mu tak jaksi nepatřila k tělu, visela bezvládně a úplně vyvrácená, dali ho do krabičky, připomněla jí medvěda na  masopustu, když si Jindra sundal masku z hlavy, aby se napil a ona mu visela na zádech, bylo to úplně stejné, ještě chvíli se mu cukaly nožky a pak z něj vyprchala poslední kapka života a on zůstal nehybně ležet. Brečeli tenkrát všichni tři, i matka, která nikdy před nikým nedala najevo své city, i ona brečela. A teď tu byl, veselý, čiperný a živější než kdy předtím, honil se ve svém kolotoči, nekonečná cesta, ach, Bobíšku, ty jsi tu…
     Byl tu její otec, promiň, tati, já vím, že mě máš rád, mrzí mě, co jsem ti řekla, křivdila jsem ti, ale já vím, já to přece vím…a tamten kluk, páni, to je Jirka, moje první láska, myslí si Jane, jedenáctiletý kluk na ni mrkne jedním okem, škrábanec na tváři, ten má ode mě, jak jsme lezli tím křovím a já mu pustila tu větev do obličeje, Jirko! A tam, to je přece Petr, přítel, se kterým si psala esemesky a maily, ale nikdy ho neviděla, ale je to on, vždyť ani nevím, jak vypadá, ale je to on, směje se na Jane a mává. A tam je Miloš, její tajná láska, díky němu ví, jak chutná nevěra, je mu pětadvacet, jako tenkrát, ale to už je let…víc než deset určitě, ale Jirkovi bylo taky jen těch jedenáct, je to možné? Pavel! Pavle, co tu děláš? Volá Jane, ale nevysloví ani slovo nahlas, volá v duchu, je to Pavel, její velká láska a zlomené srdce, dala mu vše, a zase nemám už nic, jak vždycky, vítězný pád zanechal někde v písku ztracené nohy, citovala v duchu Nerudu, tys mi vzal všechno, srdce i duši a nechal být, a tam stojí Martin, jeho přítel, který by Jane dal cokoliv, ale ona mu už nemohla dát nic, protože ztratila srdce i duši, tam je Ačinka, Ači, Ači, Ačinka, její kamarádka, ta je přece živá taky, tak musí být vše v pořádku, tady stojí Dan, její muž, ten taky žije, tak co ta babička a ten křeček?
     Takže musí být vše v pořádku… a nebo tohle je ZMRTVÝCHVSTÁNÍ…napadlo Jane. Mám tu všechny své blízké, milé, známé, tady jsou mé děti, viděla před sebou své dva syny, zdáli se jí tak velcí a nějak dospělejší… Jane, chybí ti láska? Pojď, vem si ji… tady je jí dost pro všechny… Pojď si pro pohlazení, pro úsměv… Tohle vše ti přece chybělo, ne? Všichni v místnosti měli otevřenou náruč a zvali Jane, ať jde blíž… Jane šla. Už nebyli uvnitř, byli v okně, za oknem, k parapetu vedly schody a oni všichni už byli venku. Sluníčko jim svítilo za hlavami a vítr jim cuchal vlasy, Jane šla. Vystoupala těch pět schodů, stála v okně, okno bylo pryč, byly to dveře do zahrady. Všichni ji objímali, hladili, líbali, stiskali jí ruce…Jane bylo…DOBŘE. Bylo jí  dobře.
16:31 –  Stála u novinového stánku a rozmýšlela se, které noviny má koupit. Nakonec vybrala místní regionální tisk, chvíli v peněžence lovila drobné mince, pak zaplatila a šla. Za chůze zběžně listovala novinami, až jí do oka padla malá zprávička: Včera v podvečerních hodinách skočila z okna v podkroví  J.M. (35 let). Policie se domnívá, že spáchala sebevraždu. Zakroutila hlavou. Vždyť jsem přece tady, tak jakápak sebevražda… Musím jít a říct jim to. Musím jim to vše říct, mumlala si, když otvírala těžké dřevěné dveře. Ruka jí sklouzla z nablýskané mosazné kliky.
     Klika se pyšně zablýskla v odpoledním slunci.
Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk