Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Moje děti se narodily v roce 73 a 79, tedy za dob kvetoucího socialistického blahobytu. Tatínka zažily jen sporadicky, když bylo mladšímu necelých dva a půl, odletěl od nás na svůj obláček... Byli jsme čistí panelákovci, bez venkovských příbuzných, dá se říci téměř bez příbuzných – neb jsem jedináček. Zůstala mi jen maminka, tátu už jsem také neměla. A manželova rodina nás poměrně brzy "neznala".  A tak jsem se měla co ohánět, abych ony dva hladem krákorající zobáky nakrmila. Díky bohu mne máma naučila plno báječných receptů, jak z "ničeho" udělat výživnou a chutnou krmi – dokonce ve velkém.

     Pravda je, že jsem tehdy měla zmapovány téměř všechny "volně" rostoucí ovocné stromy, dokonce se kajícně přiznávám k občasnému polnímu pychu. Kolikrát mě pak mrzelo, že jsem si té mrkve, zelí, brambor nebo kukuřice nestačila nabrat víc, dřív, než to páni jézeďáci posléze zaorali... Vzpomínám taky na nádherné vejšlapy do pražského okolí. Děti měly na zádech každé svůj báglík, já podstatně větší. V něm jsem vlekla – cestou tam - pití, nějakej ten dlabanec a teplé oblečení na cestu domů. Když naše "spanilá jízda" pak doma na zemi v kuchyni přepočítávala  a uklízela úlovky, byla u toho velká legrace.

        S dětmi jsem neměla nikdy problém, pokud se jedná o „konzumaci jídla“. Spíš naopak. Občas jsem musela přistoupit k drastickým opatřením, aby něco zůstalo i "na potom". Fakt je, že moje dravá sarančata jedla vše, nevzpomínám si, že by nechaly na talíři někdy zbytek. Hlavní jídla byla teplá, svačiny ovocné, případně zeleninové – podle toho co dům (či okolí) dal°. Běžně např. dvě housky, tři jablka, nebo kus chleba a půlku karfiolu, případně čtvrtku zelí, či hrst mrkví. Čokoládu poznaly až dost pozdě. Ne, nebyla jsem žádný extra usurpátor (jen tak trochu), jen jsem sama měla ráda čerstvou zeleninu a ovoce, naučila mě to máma a tak i já děti. A samozřejmě nezapírám, že jedním z úhlavních důvodů bylo, že na nějaké ty lahůdky jsem prostě neměla... Z občasných honorářů, sirotčích důchodů – to se moc vyskakovat nedalo. Ale – nakonec jsem stejná já litovala kamarádky, když si stěžovaly, že jejich ratolesti  "tohle nééééééé, a tamto taky nééééééé".

     Ovšem, musím přiznat, že to tehdy bylo jednodušší, neboť těch pár existujících obchodů a sámošek neoplývalo ani z desetiny podobnými zhůvěřilými lákadly, která na nás řvou nyní kdykoliv, kdekoliv. V televizi se také reklama omezila jen na "jezte sýry, jsou zdravé" atd. Teď bych asi jen s pouhým rohlíkem a kedlubnou neuspěla, to uznávám... Pochopitelně, ulovily jsme občas klíště, haldu bodláččích kouliček, sem tam rozbité koleno... Děti bývaly zralé spíš na vyvářku než na koupel, ale našlapané kilometry je otužovaly proti všemu. 

       Ale – proč vám to všechno vlastně píšu.... Vzpomínám, jak jsem jednou – to bylo těsně před manželovou smrtí - vymyslela fantastickou věc...  Abych nějak zamezila jejich věčnému skuhrání  "o něco ňam ňam", rozhodla jsem se v jedné správně trhlé chvíli na ně aplikovat metodu Pavlovových slintajících psů. Na Národní v té době byla "Krásná jizba", obchod se krásnými slovenskými výrobky – modrotisk, vyřezávané věci, všelijaké věcičky kovové... A tam jsem ho uviděla!!! Nádherný, mosazný, tepaný zvoneček, co nosí pod krkem ovečky…

     Nestál mnoho a než jsme – zvonek a já – přijeli domů, dokonalý plán na ovládnutí dětí byl hotov. První akce vypukla večer. Prostřeno, jídlo na stole a já začala cinkat a zpívat: "Cinky linky, zvonek cinká, papáníčko dá maminka".  Děti se smály, říkanku si opakovaly... A totéž bylo ráno a vždy, když bylo jídlo na stole. Tehdy šest a půl letá Lendulka a dvouletka Robík, byly vmžiku perfektně naučené. Ani ne za týden stačilo jen zazvonit... Bylo to hezké, měli jsme další rodinný rituál. Ale – co se nestalo....

       Jednoho dne se manžel  –  ve večerních hodinách, kdy naše poupátka už spala – rozhodl, že si "dneska uděláme krásnej večer". Oba jsme měli ještě nějakou práci, on si něco dodělával a mezitím vytvářel nějaké spešl ňam ňam pro nás dva. Já žehlila. A oba, v předtuše budoucího, jsme už měli příjemnou náladu. Můj drahý, převelice moudrý muž, dostal unikátní nápad... Když měl vše hotovo, postavil se vedle překrásně prostřeného stolu, na němž voněly dva talíře všemi členy rodiny zbožňovaného rizotka, teď ale převelice protekčního, ne jen sama rejže jako obvykle... A hádejte, co ten blbec udělal? Ano, zazvonil!!!

       Než jsem stačila z obýváku přijít, vrzly dveře od pokojíčku a vevrávoraly dvě mátožné košilatky. Oba měli očka na škvírku, cupitali si to husím pochodem a k našemu jídlu!!! My s manželem bezhlese stáli opodál, sledovali, jak nám miláčkové všechno schramstli, a jen jsme se dusili smíchy. Dětátka souběžně odstrčila prázdné talíře, shupsla ze židlí a zase husím pochodem odkráčela... Věříte, že oba ani nešpitli?

       Manžel za nimi potichu zavřel dveře a nám dvěma namazal oschlé rohlíky..

. 

      "Jo, takhle to dopadne, když si z dětí vychováváš cvičené opice", komentovala moje "žalování" druhý den máma. A děti? Ty nevěděly o ničem. Obě o půlnoci snědly naši „lidskou porci“ – a myslíte, že ráno nesnídaly?

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk