Nový autobus MCI, americké výroby, stojí v základní výbavě přes 200.000 dolarů. Podnik musí mít opravdu jistotu, že se vynaložené peníze vrátí a tu u Kopeckých neměli. Tak k mým dvěma zaměstnáním přibylo třetí, podpora v nezaměstnanosti. Kvalifikoval jsem se, protože pro mě podnik neměl dost práce. Pak se náhle začaly věci obracet; našel jsem ještě čtvrté zaměstnání, u další autobusové company,“American Pacific International“. Jezdil jsem několikrát týdně na lince skrz San Diego, posbíral na zastávkách lidi, kteří jeli do kasina v indiánské reservaci. Takhle to šlo až do září 1991. Jednou, v devět hodin večer, zazvonil telefon, zda jsem ochoten být příští den v osm v Hollywoodu, vyzvednout v hotelu skupinu turistů. Ovšemže jsem byl ochoten, jen to znamenalo vstát ve tři ráno a pak hlavně celý den neusnout. Má skupina byli praví Skoti ze Skotska, byly jich čtyři autobusy a s nimi angličtí průvodci. Měl jsem s nimi být jen tři dny a potom mé lidi měl převzít jiný řidič z naší sesterské či snad lépe řečeno mateřské company, „Star Line“ z Los Angeles. Jezdil jsem s nimi po Los Angeles a hlavně se učil, co se od řidiče autobusu čeká. U Kopeckých to bylo jen takové příštipkaření, teď jsem byl poprvé s pravými turisty. Můj průvodce byl přímo fantastickej chlap, měl se mnou trpělivost, a vysvětloval a vysvětloval.
     Po třech dnech měl přijít čas výměny, ale měl jsem z pekla štěstí, ten "můj" průvodce byl vedoucí celého zájezdu a postavil si hlavu, že se žádný autobus měnit nebude a že chce tenhle a tohohle řidiče a basta. Zákazník je zákazník, dostal co chtěl. Pravda je, že zbývající autobusy byly americké MCI 102, to číslo je šířka v palcích, autobusy dobré a spolehlivé. Jenže já tam byl s prudce elegantním belgickým Van Hoolem. Americké trucky i autobusy mají poměrně malá okna, to je kvůli teplu a chladnu, sklo se nedá tak dobře izolovat, i když jsou okna autobusů dvojitá. Evropa v tomhle není tak úzkoprsá, pohodlí zákazníka je důležitější než ekonomika provozu a spotřeba nafty. Van Hool má skoro celou přední stěnu prosklenou, od řidiče vedou do autobusu dva schody a cestující sedí výš a vidí líp. Ostatně ten autobus je na obrázku.
      Vyjeli jsme z Los Angeles na den do San Diega a potom na východ do Arizony, do Scotsdale. Cestou nám náš průvodce předčítal z knihy mého milovaného autora Jamese Heriotta, já poslouchal ani jsem nedutal. Co na tom, že jsem jeho krásné britské angličtině s bídou rozuměl, měl jsem mého miláčka přímo v originále a bylo to, jakoby to vyprávěl On.
     Scotsdale je dnes už část Phoenixu, ovšem ta bohatá část. Večer jsme vyrazili na večeři na Pinacle Peak Patio, podnik v horách s živou country muzikou, kde servírovali mohutné steaky dělané na mřížích nad dřívím po cowboysku, k tomu fazole, k pití pivo (co já nemohl), ale ono to při kvalitě zdejšího piva zas tak nevadilo. Byl nádherný chladný letní večer a já byl v sedmém nebi. O tomhle se mi za volantem trucku ani nesnilo. Moji skotští cestující byli rádi, že s nimi sedím u stolu, jako „živý Čech“ jsem byl pro ně navíc další turistická atrakce. No uvědomte si tu absurditu: Přijeli do Ameriky na turistický zájezd a tam je po místních krásách a památkách vozí českej šofér, se kterým se téměř nedomluví, protože jejich jazyk se angličtině podobá asi jako čeština maďarštině…
     Druhý den jsme vyrazili na sever, do dobře známého Flagstaffu. Cestou jsme zastavili v Montezuma Castle, podivném městě v údolí či spíš kaňonu říčky, kde si indiáni Hopi postavili své domy – vysoko ve srázu nad zemí, pod jakýmsi převisem. Říká se tomu Montezumův zámek, protože kdysi, když bylo toto město "objeveno", domnívali se, že je to tajné město, kam se kdysi ukryli mexičtí Indiáni po kolonizaci Španěly. Byla to svým způsobem obranná pevnost, protože žádný nepřítel neměl šanci se nahoru dostat. Vodu měli přivedenu podzemím z nedalekého jezírka a měli jí dost i pro případ obléhání...

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk