Blaze těm, kterým se daří vracet do dne, blaze těm, kteří se umějí vracet do života. A úzko je člověku nad těmi, kteří se už z noci osamění nevrátili. Vzpomínám na dny před pětadvaceti léty…  

     Před polednem přišla návštěva z Čech. Chlapec, který dva roky šetřil, aby mohl za dvacet úředně povolených dnů objet celou Evropu. Spal po parcích a nádražích, jedl konzervy, nejchudší mezi chudými se chtěl obohatit o poznání několika evropských měst a podívat se, on nesvobodný, jak bezstarostně vypadají lidé svobodní. Jak se ti líbilo v Americe?” ptal se hladově a hladový, nevyspalý a ztrápený, na konci své cesty i svých sil. Já začal zmateně cosi vyprávět a neměl jsem svědomí mu říci, že právě v těch dnech se na mne deset měsíců v novém světě nějak sesypalo, že se dusím otázkami, odkud jsem, kde jsem a kam jdu. Třicet mých prožitých let se mi vynořovalo jako nenapravitelné příkoří a zdálo se mi, že rozeznávám českou historii jako zatuchlý nacionální bazar, který to všechno způsobil. Noc dolehla na duši a dávala ovoce tak typické pro ghetto: touhu ublížit všemu nejbližšímu, stejně postiženému.
     „Víš, že je Lilian mrtvá? Pustila si začátkem července plyn. Byl jsem na jejím pohřbu,” povídal chlapec. Musel jsem si ještě jednou jeho slova zopakovat, abych pochopil jejich skutečný obsah. Bože! Vzpomněl jsem si, jak mi koncem roku 1977 v Malostranské kavárně Lilian Landová řekla:  „Chtějí mě vyhodit ze školy kvůli tvému představení,” „Jak to? Je to rok stará záležitost a organizoval to váš školní výbor mládeže, ne ty,” odpověděl jsem překvapeně. „Oni myslej, že seš zavřenej. Taky jsem byla na výslechu.” „Ptali se na mě?” „Ne. Nevědí, že se známe. Ptali se na Tomina a na jeho přednášky o řecké filosofii.”  „Jak vědí, že tam chodíš?”     „Čekali jednou před Tominovým bytem a všechny legitimovali.” „Tak to tě chtěj vyhodit kvůli těm přednáškám.”  „Ale na výboru SSM i na škole říkali, že je to kvůli tobě.”  „To je jen záminka. Jelikož jsi řekla na policii, že na Tomina budeš chodit dál, že je to tvoje právo a že jim do toho nic není, tak se naštvali a snaží se tě potrestat. Oznámili centrální svazácké organizaci, že seš politicky nespolehlivá, dali úkol místní organizaci a těm se zdálo nejsnadnější tě přidat k mému předpokládanému odsouzení.” „Ti, co mě vyslýchali, mi nechali telefonní číslo, že jim mám zavolat, až si všechno rozmyslím.” „No vidíš. Budou po tobě chtít, abys přestala k Tominovi chodit, abys podepsala protokol, že kazí mládež a že pobuřuje, a za to ti na oplátku pomohou s tvými problémy ve škole.” „To v žádném případě! To ať mě radši vyhoděj.” „Já ti příliš pomoct nemůžu, sám jsem teď trestně stíhanej. Nanejvýš o tom můžu napsat fejeton. To je jediná spolehlivá komunikace s policií a může to mít výsledek, že se to oni pokusí celé smazat.”  „Jé, Jardo, napiš o tom fejeton!” nadšeně vyjekla a zatleskala. Byl večer, zaplatili jsme a já to vzal domů přes Karlův most. Za pár dní vznikl tenhle fejeton. Ve škole nastal poprask, protože ho kdosi nalepil na dveře ředitelny a po dlouhém tahání byla Lilian nakonec jen přeložena na jinou školu, kde úspěšně maturovala. Ale skamarádila se s chartisty a policie ji začala pravidelně zvát na výslechy, vyhrožovat jí, strašit, plést, nabízet spolupráci. Vídával jsem ji málo a při jedné příležitosti jsem zaslechl její zvučný hlas, jak říká, že je potřeba jít na všechno radikálně, že s takovouhle se nikdy nic nezmění. Rozumnější hlasy jí odpovídaly, že v této chvíli se nedá dělat nic jiného, že možná snad někdy později. Nelíbilo se jí to. Všechno hluboce prožívala, opisovala papíry a dávala je dál, byla hlučná a upovídaná a měli jsme o ni strach.
     Když přijely v srpnu osmašedesátého do Prahy ruské tanky, bylo Lilian devět let. Dospívání tedy už prožila v prostředí, kterým zní idea holé moci, v prostředí, kde náplní života má být pouze hledání vlastního prospěchu ve spolupráci s mocí. Ale s takovou mocí, která nedokáže a už ani nemá zájem prokázat své oprávnění k vládě. Lilian dospívala bez rodičů a ponechána sama sobě hledala smysl žití. Jak normální, jak běžné v tom věku. Hledala u zakazovaných zpěváků, hledala u zakázaných spisovatelů, hledala mezi chartisty, hledala v řecké filosofii. Nechtěla uvěřit, že smyslem jejího života má být kalkulace, chtěla najít skutečné naplnění. Nebylo pro ni možné žít život a neprožívat jeho smysl. Žila o život a zaplatila za to životem.
     Nenacházím dost vážné a přesvědčivé slovo k vyjádření hrůzy, která šlo z její sebevraždy. Jan Palach vypálil v duši mé generace hranici, přes kterou přestupovat, znamenalo spolupracovat vědomě na zkáze. Ale muže mé generace jsem už potkával jako vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Lilian Landová spáchala sebevraždu po sérii tvrdých policejních výslechů. Sečetla svých dvacet let a vyšel jí jen jeden součet – smrt. Smrt života, který se teprve měl životem stát, života, který dozrál ke schopnosti svobodně rozhodovat a volil nebýt. Je to vražda. Vražda a oběť nové generace. Generace srpna se hlásí svými prvními padlými. Nová generace, která vchází do noci. A je mi nevýslovně úzko při tomto pomyšlení. Podaří se jim někdy vyjít do dne? Nevím, snad. Ale jeden člověk tam bude chybět, ten, kterému světla bylo nejvíc třeba – Lilian Landová…
Jaroslav Hutka, Rotterdam, psáno v říjnu 1979

linkuj.cz vybrali.sme.sk