Je však zbytečné dělat si z toho strášáka. Většinu lidí v životě vůbec nepotká a ti, kteří s ní mají (nebo měli) tu čest, si po letech – která prožijí i díky ní – budou už jen těžko vybavovat ty nevolnosti. I to, jak bolí vlasy, když začnou padat... Přiznávám se, že i já měla pocit, že to nemohu zvládnout, když mi paní doktorka řekla, že bude nutná chemoterapie. Otevřelo se přede mnou peklo. Protože stejně jako většina lidí jsem o chemoterapii slyšela jen to nejhorší. Měla jsem rakovinu prsu se zasažením jedné uzliny v podpaží. Typ nádoru, který se vrací, takže chemoterapie byla nutná. Když jsem se z toho šoku trochu vzpamatovala, přišla na řadu marnivost. Vlasy... Nemůžu chodit bez vlasů, marné bylo ujišťování okolí, že ty "nové" vlasy "potom" budou mnohem kvalitnější, já si dál rochňala v bahně depresí. Přišel první termín. Před samotnou dávkou pak odběr krve. Já nevěděla, že se můžu nasnídat, takže jsem jela na Bulovku nalačno. Zásadní chyba! Bohužel jsem ji ještě zopakovala...

     S odstupem doby mám pocit, že nejhorší na celé léčbě bylo ležení na lůžku a čekání, až mi celá dávka nakape do žíly. Mnohokrát jsem měla sto chutí jehlu vytáhnout a utéct. Paní doktorka byla milá, všechno mi vysvětlovala a zdůrazňovala, že mám hodně pít. Tím se rychleji jedy z těla zase vyloučí. Já si to vzala, bohužel, do slova a pila a pila, až jsem se přepila. To byla jediná chvíle, kdy jsem během léčby zvracela. Zle mi pak bylo asi dva dny, ale to už se dalo zvládnout. Vlasy mi začaly padat asi po čtrnácti dnech a opravdu to bolelo. Asi jako když si uděláte ráno pevný culík a večer rozpustíte. Pak jsme jeli pro paruku. Prý mi slušela, nevím. Já mám dnes v sobě nějaký blok a když nějakou paruku (jakoukoliv) vidím, tak mám okolo žaludku pocit "blivna" – asi Pavlovův reflex...

     Ani před druhou dávkou jsem se nenasnídala a situace se opakovala, když jsme přijeli domů, tak už jíst nešlo. Zase dva dny na piškotech a čaji. Třetí den už mi bylo líp. Měla jsem obrovskou oporu ve svém muži, který, ač je časově velmi vytížen, si vždycky udělal čas a do nemocnice se mnou jezdil. Kdybych měla v čekárně (mnohdy i dvě, tři hodiny) sedět sama bez toho, že by mě držel za ruku, asi by to bylo mnohem, mnohem horší.

     Před třetí dávkou jsem se nasnídala. A co se nestalo! Zle mi najednou bylo až třetí (!) den po kapačce a opravdu jen ten den. Pochybuji, že by to bylo slabší dávkou, ta byla ve všech případech stejná. Spíš se začal měnit můj přístup. Přestávala jsem se bát, začínala věřit, že budu v pořádku a hlavně jsem se na chemoterapii začala dívat jako na nutné zlo a nikoli jako na něco úplně příšerného. Na něco, co navíc trvá jen pár dní a čas mezi tím trávím tak, jak jsem zvyklá. Byla jsem v půlce cesty...

     Při čtvrté návštěvě Bulovky mi najednou paní doktorka řekla, že nemusím na kapačku, ale že dostanu jen prášky. Nepředstavitelný pocit! Moje první otázka byla, jestli už mi začnou růst vlasy. Odpověď zněla ANO. Jela jsem domů v oblacích. Prášky jsem brala vždy čtrnáct dní. V určitém smyslu to bylo horší než nárazovky, které jsem měla před tím, protože se mi zvedal žaludek celých těch čtrnáct dní.

Letos to bylo pět let od ukončení mé léčby. Paruku jsem nosila jen asi čtyři měsíce – bylo léto, tak jsem vyrazila do ulic se svým kanadským trávníkem a bylo mi jedno, jestli na mě lidi koukají nebo ne! Jsem živá a zdravá (ťuk, ťuk, ťuk), tehdejší pocity už si moc přesně nevybavuji. Také je mi jasné, že ta "moje" chemoterapie patřila k oněm lehčím. Ale stejně, prosím vás: dívejte se na ni jako na léčbu. Nedělejte z ní strašáka. Tím těm, které čeká (nebo na ni právě chodí) vůbec nepomůžete... Mně v té době velice pomohl i přístup mé kamarádky, která se mnou mluvila, jako kdybych měla angínu a brala antibiotika. Až po letech mi přiznala, že jí vůbec nebylo v té době dobře...

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk