Ano, bydlím ve stejném místě už od narození. v Hloubětíně žila moje maminka a její maminka a taky můj pradědeček. S tím se dodneška zdravím u jednoho z pomníků. Je tam vytesáno jeho jméno, protože ho během první války skolila španělská chřipka. Je tu u nás v údolí mezi kopci fakt krásně, všude stromy, tráva a koše na psí hovínka, které jsou na dvě věci. No jo, to se vlastně nevylučuje, co? Máme tu většinou nádherný klid. Když zrovna nejede vlak, nehoukaj pistolníci a z nedalekého letiště nestartuje letadlo, můžeš slyšet i ptáčky zpívat. Je tu spousta romantických míst: les tu je, potok i rybník máme.  

     Je nádhera vzít psa, sednout si na břeh a prožívat chvíle, kdy se zastaví čas a ty nemusíš dělat vůbec nic… Ani přemýšlet o tom, co, kruci, koupit v jediném rádobymarketu, který tu je. Který řezník bude dneska dražší a která zelenina bude mít míň shnilé brambory. Od kterých Vietnamců vydrží hadry alespoň dvoje vyprání a v které hospodě tě nechají dopít, když se přiblíží zavíračka.

     Nadávám, v obchodech je tu snad pořád rok 89, ale mám to tu ráda a nechtěla bych žít nikde jinde. Jsem patriot, mám tu svou minulost, jsou tu místa, která na mě mluví vzpomínkou...