To se potom nainstaluje "speed trap" (rychlostní past) a na místo, kde by to nikdo nečekal, se dá naprosto nelogická značka snížení rychlosti – a už se vybírá. Ale to znáte z domova. Až na to, že tady to všichni místní vědí, protože ta past je tam roky, truckers si to řeknou po rádiu (někdo toho policajta vždycky uvidí) a patří ke vzdělání takovou past poznat. Takže to odnesou turisti, a těm to patří. Dva roky jsem jezdil každé úterý po silnici číslo 20 skrz Oregon na západ. Silnice je nesmírně točitá a tak, než se truck rozhýbe, abych předjel, je tu další zatáčka. Přede mnou osobní auto, jede si svých 70km/h, silnice snese 100, ale jim je to fuk. Když ho konečně předjedu, vjedem do městečka, kde je rychlost 55, já zpomalím, ale oni si jedou svých 70, předjedou zase mně a celý ten cirkus se opakuje. Potom je „speed trap“ pravé požehnání a policajt si zaslouží přátelské zamávání.
     Když jsem začínal jezdit, byli truckers jako divoká cháska desperádů z filmů. Tenkrát byli policajti praví nepřátelé, byla to válka kdo s koho. Pochopitelně vyhrávali policajti, ale nečestně. Změnily se zákony, změnily se zkoušky na řidičské průkazy a tihle prosťáčci řidiči už na to nestačili. Kdysi dávno měli řidiči sbírku řidičáků z různých států, když jim jeden sebrali, vytáhli jiný. Dnes to hlídá federální vláda, commercial (teď jsem se musel kouknout do slovníku, protože překlad „obchodní“ není přesný, ale je to tak) řidičský průkaz může mít každý jen jeden. Změnily se vztahy mezi policií a řidiči, bere se to víc na profesionální bázi. Ty děláš svou práci a jezdíš, já dělám svou práci a hlídám dodržování zákona. V praxi to znamená, že mám povoleno určité procento přes limit, můžu přidat na předjetí a v tom okamžiku mně policajt nechá na pokoji – je li to auto, co ho předjíždím, evidentně pomalé. Honička ve 160 km/h za hodinu se však neodpouští. V tom případě je to ale zase v klidu, něco jako: "Hele, nemyslíš, žes to přehnal?" Následuje-li slušné chování ze strany řidiče: "Jo, jel jsem rychle a tys mně chyt, dneska mám halt smůlu", je pokuta je menší, někdy i žádná.
     Kdysi jsem jel z Los Angeles domů do San Diega, bylo mezi druhou a třetí ráno, dálnice poměrně prázdná. Já si jel a myslel na své věci a pomalu, aniž bych si to uvědomoval, jsem přišlapával pedál plynu, až byl na podlaze, tak jak jsem jel s truckem přes Ameriku. Dojel jsem několik aut, předjel je a najednou to za mnou bliká modře a červeně. Zajel jsem tedy ke krajnici a zastavil, otevřel okno, ruce na volantě, aby je policajt viděl (to musí být) a čekám. Přišel ke mně, pozdravil a požádal o řidičský průkaz. Odpověděl jsem, že je v peněžence v kufříku vedle mně na sedadle a že ho vyndám pravou rukou. On na to že dobře a ať to udělám pomalu. Dal jsem mu řidičský průkaz a ptám se, co jsem udělal špatně: „Jel jsem snad rychle?" "Hmm". "Víte, já jsem truck driver a byl jsem šest týdnů na cestě a teď jedu domů. Asi jsem byl už v duchu s rodinou a nedával pozor. Moc se omlouvám".
"Kolik si myslíš že jsi jel?" – To byla fakt ošemetná otázka, protože mezi Los Angeles a San Diegem byla povolená rychlost 55 mil za hodinu, ale ve skutečnosti tam platil jediný zákon o rychlosti: nepředjíždět policii. Já ho evidentně porušil. Odpověděl jsem: "Šedesát pět?" s hmatatelným otazníkem na konci. "To bych tě nezastavoval, měls tam přes sto". (160 km/h) Já na to: "Á do prdele, to bude drahý…". A on mne jen překvapil slovy: "Jeď domů, ale pomalu a pozdravuj rodinu".
     Rád jsem mu to slíbil a skutečně jel až do San Diega 55…

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk