Předpokládala jsem tedy, že je čas. Podle mého společníka však ještě nebyl. Křečovitě jsem svírala své zavazadlo (prý příruční – pche – ani přínožní nebylo),  speciálně zakoupený kufřík s kódovaným zámkem, vyvedený z kůže a nekřesťansky drahý se nevešel nikam. Na klín, pod nohy, nad hlavu… Ale to jsem zjistila až po marném boji chovat se jako „dáma“ a tvářit se, že přelet přes Atlantik absolvuji průměrně jednou měsíčně od svých pěti let). Měla jsem už nakročeno pravou nohou k chůzi a na sedadle byla jen poslední molekula mého zadečku… nevydržela jsem a špitla – poprvé za hodinu „pozorného“ naslouchání nesmyslům: „Neměli bychom už jít? Třeba?“ pravím já. „ Ále, ještě máme čas, já nastupuji vždy jako poslední, nebudeme se přece tlačit!“ „Ale já bych …“ špitla jsem. Byla jsem umlčena dalším přívalem slov a měla jsem pocit, že bych měla vyhrabat ve svém všeobsažném kufříčku živočišné uhlí. Divné věci se mi začaly dít v žaludku a v přilehlých prostorách. Už jsme tam opravdu zůstali sami! Dle naléhavosti „hlasu“ z reproduktoru jsem usoudila, že se jedná o poslední výzvu pro cestující do San Francisca, let číslo (?!) …, nechtějte ho po mě. Ani tenkrát jsem si ho nezapamatovala.
     Odhodlaně jsem vstala. Půjdu, rozhodla jsem se. Co když můj společník je nějaký letištní "fantomas"? Lovec těl či duší? Idiot? Neochotně se zvedl také s výrazem – bože, to jsou dneska lidi – a vykročil vpřed. Já, jako muslimská žínka, cupitala za ním. V tunelu, kde se pohybovalo pár posledních opozdilců, jsem ho ztratila. Měla jsem štěstí, ten tunel vedl přímo do letadla. Nebylo kam zabloudit. Při nejlepší vůli jsem prostě musela dorazit na místo určení – letadlo do San Francisca. Tam se mne už ujala krásná stewardka a ještě krásnější steward. Byli to fakt krásní lidé. Ale blbí – neuměli česky J.  Byla jsem usazena u okýnka a ponechána svému osudu.

     Střeva už začala protestovat téměř nahlas. Bledá a vyděšená jak zvládnu své vnitřnosti, jsem vyčkávala. Ve vlaku lze použít onu místnost pouze za jízdy.Tedy asi i v letadle… i když, dodnes nechápu, kam se ty exkrementy z letadla – byť za jízdy – ztrácejí? Představa, že nad námi lítají desítky, stovky letadel, ze kterých padá k zemi odpad z lidského metabolizmu či výsledky trávení…nevím. Musím se na to pozeptat. Akce stíhala akci. Přisedla si ke mně osůbka, zřejmě kříženec Indiána, Číňana a Mexičana. Žena to byla. Asi. Jelikož jsem měla plné ruce, hlavu i těla práce na oddálení vylučovacího procesu, a tímto sveřepým úsilím byla už zcela vyčerpaná, neměla jsem čas ani možnost prozkoumávat své okolí. Někdo začal něco zase říkat a já už se nemohla dočkat, až se odlepíme ze země. Pak elegantně vklouznu na WC, nebezpečí bude zažehnáno. Snad. Když už jsem měla pocit, že je „bezpečno“, bravurní angličtinou jsem požádala toho tvora vedle mne: „ I´m sorry“  a vystřelila do uličky.

      Kudy, kudy? Opětovná moje stálá životní otázka. Tudy, tudy? Letadlo bylo obrovské. Letušák se usmíval a něco se mne opět ptal. Zřejmě: „Kam kráčíš, pusinko?“ Je zajímavé, že v takovýchto momentech ztrácím svou inteligenci po kilech. „Dabljůsí, please….“ „Pardon me?“ „ eeee – no záchod! WC! Toaleta! TOILET! KLOZÉEET“, sázela jsem své znalosti na jeho tác nevědomosti. Nechápavě na mne civěl, přivolal kolegyni. Tak co je moc, to je moc. Pomyslela jsem si. Mezinárodní, dokonce mezikontinentální – linka a oni ani nevědí, co to je WC! Sunula jsem se před usmívajícími obličeji do útrob letadla, oni za mnou. Furt se něco ptali. Já už ne.  Cítila jsem studený pot na zádech a horko v obličeji. Přitiskla jsem se ke stěně – a chtěla umřít. V tom se za mnou stěna rozevřela a já padala do neznáma. „Už je to tady“, blesklo mi hlavou sametově revoluční zvolání. Zachytily mne čísi ruce, díky nimž jsem nespadla přímo do „dabljůsí“.
     Vděčně jsem se podívala na svého dalšího zachránce a rychle ho vyšoupla z nevelké místnosti. Tedy – abych byla přesná, to nebyla místnost. To byl prostor o velikosti plechu na pečení vánočního cukroví. S obrovskou úlevou, pocitem vítězství nad všemi zlými mocnostmi, které se proti mně spikly, jsem s úsměvem vyšla po chvilce z toho vánočního plechu ven. Suverénně jsem se ohlédla a nad tím prostůrkem byl vyveden svítící nápis: REST ROOM. Bože, kdeže jsem to vlezla? Pochopila jsem správně pidiklozet na pidiprostoru? Co když to je jen maketa, nějaká výstavka WC v měřítku 1:100? 

     Rychle jsem se přesunula na své místo. Dokonce jsem ho našla. Divné… Mé brýle, jak už jsem naznačila, tlely kdesi v útrobách podzemí mého kufříku, který překážel všude. Slovník jsem měla nahoře, ale byl mi na prd. Písmenka byla pro můj zrak malá. Doufala jsem, že rest room BYL záchod.
     Byl, díkybohu... Ale ty nervy…

Daisy Bergerová, Ostrava

linkuj.cz vybrali.sme.sk