Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Trápení začíná s prvním chrupem, pokračuje akcí na jeho zdokonalení. Následuje období nejdelší, zahrnující snahu o zachování druhého, trvalého ozubí, které poznenáhlu přechází do velké časové pasáže, kdy se rozličnými prostředky snažíme díky šikovnosti zmíněného specialisty pomocí výdobytků současné techniky kamuflovat "hubu plnou zubů"...  Pokud z výše zmíněného čiší moje současné "zubní problémy", je to zcela po právu. Už celé tři hodiny jsem schopna otevřít čelist na necelý centimetr, mluvím se stisknutými zuby (jinak se koušu do tváří) a dávám si na levou spodní část tváře ledový obklad. Blažíček Můrinek mne oblehává. Každou chvilku si na mne nějak vyleze, rozcábne se po mé ploše, zadním chmýříčkem mne rytmicky ovívá a šimrá pod nosem. Něžně vyje a pobafává. Pak seskočí, letmo zjistí stav přítomných a vrací se zpět. Rozvalí se po břiše mém a nechá se škrábat na svém. Inu, je to pacholek, nakonec je vždy po jeho. <?xml:namespace prefix = o /> 

Takhle jsem trávila odpoledne docela hezkého letního dne. Mezi obklady, prášky proti bolesti, Můrinkem střídavě kdekoli na mém těle a hodnou holčičkou Leničkou, která se v cca třicetiminutových intervalech ptala: "Mami, už je to lepší? Nevadí Ti ten pes? Nechtěla bys něco dobrýho? Ani kafe ne? Mám Ti pustit televizi?" atd. atd. Musím uznat, že je pravdivý citát z Pollyany, jejímž životním krédem bylo, že všechno zlé je vlastně pro něco dobré. Stačí se jen trochu zamyslet a vždycky se člověku povede přijít na několik věcí, díky nimž  to současné "zlé" vlastně bylo v pořádku a docela jistě pro něco dobré. I přes všechnu tu bolest je mi moc hezky. Moje dnešní trápení by mělo zamezit mnohokrát větší bolesti budoucí (to asi že by se mi neměly v puse usalašit všechny kazy světa). Ale rozhodně mne jedno celé odpoledne dětičky litovaly, Lenka, připuštěna k vařiči, uhňácala podle receptu dvě dokonalá žrádýlka – báječně ochucený rýžový koláč (něco jako rizoto, ale spíš ambrosie), který jsme do sebe vsáli během několika minut, do lednice marně utajila višňovo-angreštovo-tvarohovo-čokoládovo-piškotovou ňamku, kterou vstřebáme zítra. Budiž nám lehká a krátká noc...

Abych nezapomněla: jako úlitbu bohům stomatologie, jsem Můrovi zakoupila čistící kostičku na zoubky, sobě i potomkům luxusní  zubní kartáčky a učinila na toto téma přehršel předsevzetí. Ráno mi bylo docela fajn, pusa nebolela, předsevzetí jsem odložila na doby jiné, pozdější. Psisko mi kolem čtvrté ráno drásalo na dveře. Máte-li psa, nejsou zašupovačky pro něj rozhodně žádným problémem. Dovede s nimi lomcovat tak vehementně, že se dovnitř dostane, kdykoliv se mu zachce. Pak už jen plavným skokem na mou postel, respektive na mne a začnou slintací orgie. Já si tisíckrát říkám, že on to myslí v dobrém, že je to jeho projev vřelé lásky, ale buzení to zrovna nej nej není. V duši mi vířil lítý boj – mám či nemám psa odhodit na postel své dcery, které právoplatně patří, nebo jít s ním na občůrávací tůru po místních patnících, rozích, keřích, stromech, kandelábrech a dalších lokalitách, kde zanechává nejnovější vzkazy svým sokům... Tentokrát jsem se nevzdala lehce. Psa jsem vytrvale házela na Lenčino kanape a napodobovala jeho škrábáníčko na peřinu. Neoblomný Můr se zatím vytrvale vracel zpět na můj krk, konkrétně horní část trapézového i  část deltového svalu, a drásal mé už tak bolavé a ochablé šíjové svalstvo. Pak nemám mít krční páteř v kloace (slušně řečeno). Po návratu z vynucené procházky jsem si uvařila obligátní kafe, abych mohla zapít svou ranní dávku léků na současné choroby. Po této snídani jsem se věnovala činnosti zvané plánování, tzn. lehla jsem si zpět do postele a přemýšlela, co a kdy budu dělat já, čím a kdy pověřím – spíše oč poprosím – své děti. Po konzultacích se zmíněnými přítomnými jsem uznala, že co potřebuji, to si udělám. Naměřila jsem tedy prkna porůznu posháněná a rozhodla se nechat je blízkými prkeníky nařezat.  

Robert byl v ten den výjimečné snášenlivý, takže se uvolil mne tam odvézt. Ovšem celou cestu a celým tělem dával najevo, že s takovým šuntem on nemá nic společného, on že jednou, jednou – bude mít všechno z kvalitního materiálu a kvalitně vyrobené. Truhlárna je na sídlišti "bokem", cesta-necesta. Když jsem si vše patřičně dohodla, s vnitřním úsměvem jsem pozorovala, jak by synek nejraději  má prkna  vzal do kleští – jen aby se jich ani moc nedotýkal, a nejraději by se čapkou nevidimkou zakryl, aby ho nikdo neviděl. Mrzí mne, že stejně tak nedůvěřuje i mým "náhražkám" kupovaného jídla – nejí „mé“ jogurty, „můj“ tvaroh, „můj“ chléb, „mé“ ovocné šťávy a zavařeniny (chybí mu tam všechna konzervační činidla, umocňovadla, umělá ochucovadla, ztužovadla atd.) Je typickým prototypem moderního umělohmotného, průmyslem nadšeného a decimovaného tvora. Vzpomínám si, že jeho největším projevem uznání k nějakému mému výtvoru bylo: "Mami, je to děsně dobrý, skoro jako bys to koupila..." Ale vzhledem k tomu, že v současné době je v nevýhodě,  tzn. zatím je odkázán na mou milost a nemilost v otázce praní, žehlení, vaření, veškerých hygienických potřeb i bydlení, má ohavná prkna tam i zpět odtransportoval.

Když si tu tak skučím a stěžuji: štvou mě jeho esemesky. Informuje mne např., sedm minut po svém odjezdu z Jižáku,  za naprosté dopravní špičky, že je už nahoře na Smíchově... Děsné. On je v pohodě, já si v duchu promítám všechny možné a hlavně nemožné varianty bouraček…Nedávno jsme se vydali na pozdně večerní čůrací procházku. Velký šoumen Mooray, Velký bussinesman Robert, Velká rentiérka Lenka a já, velká postavou – horizontálně i vertikálně. Před námi i kolem nás bylo ticho, dá se říci lahodno, na vyasfaltovanou cestičku v trávníku mezi paneláky svítil měsíc a sem tam blikly i lampy, protože před chvílí udeřila třiadvacátá večer. Bylo mezi námi nastoleno milo, pěkno, nikdo se s nikým nehádal, jen jsme sborově obdivovali kouzelné háčkované stvořeníčko, šmrdolící se pár metrů před námi. Po několika desítkách ušlých metrů jsem klesla na nejbližší lavičku. Z každé strany jeden potomek, každý v ruce mobila. Začali si, ti dva mý prezenti, posílat smesky – na vzdálenost jedné tlustice – a děsně se tím bavili. Pak si vzájemně předváděli zvonění svých telefonků. Můra seděl před námi a pozorně je sledoval. Najednou se přidal. Už nevím, které vyzvánění jeho zpěv vyprovokovalo, ale natáhl čumičku a začal překrásně výt. Okamžitě jsem si připomněla Petru Černockou a její rozkošnou jezevčici, se kterou při jednom z televizních pořadů "Neváhej a toč" spolu odvedly dueto. Co následovalo, bylo neuvěřitelné.

Ještě štěstí, že byla noc všedního dne, kdy každý slušný panelákovec je zalezlý pod duchnou ve svém přiděleném šuplíčku, ve své králičí budce, a spí svůj předpracovní sen. Jen si tedy zkuste představit: na lavičce sedící trio na první pohled normálních dospělých lidí, natahujících krky a vyjících na měsíc. Krajní dva  k tomu ječí svými mobily a před nimi tiše sedí malinkatý chlupatec, který je pozorně poslouchá ...   

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk