Takze Olaf zakoncil nasi navstevni sezonu; jezdival sem kazde leto, pred nejakou dobou tady i bydlel. Napred u nas v kostele, pak tu byl jednu zimu v apartmentu ve meste a nekolikrat po sobe cele leto zase u nas v trajleru. Jednou z kratsich navstev (chystali jsme se zrovna na fishing), byl Lucky Jim (Vaclav Stastny) - leckdo cetl jeho autobiografii "Kanadske bloudeni". Prubezne se take u nas zastavovali lide od cestovni kancelare Amerika Tours, nekdy nas stihli a nekdy ne.
     Jeden ze zajimavych letosnich navstevniku byl clovek, ktery se s nami domluvil pry uz kdysi davno.  Ale to musim zacit od zacatku: pred 17 lety jel kolem naseho kempu na kajaku Japonec. Jel – jak Japonci obycejne jezdívají – a sice jeden fotoaparat na pridi, jeden vzadu a dalsi jen tak po ruce. Jel na kajaku a smeroval k  Beringovu  mori. Zrovna jsme cekovali site a pozvali jsme ho k nam na kemp na veceri. Nez dojel, tak jsme se dohadovali s Kennedym, co k veceri...odmitla jsem delat ryzi, protoze jsem rekla, ze tu si pro Japonce delat netroufam J. Kennedy, specialista, se tedy do toho pustil sam – a poprve v zivote se mu ryze nepovedla!!! Ono to bylo hlavne tim varenim na otevrenem ohni, jak foukal vitr, takze jedna polovina ryze byla prevarena a druha nedovarena. Japonec byl (proste jako Japonec) slusny clovek a ryzi snedl. Mozna taky ze mel hlad, nebo si myslel, ze se tak dela ryze v Evrope, nevim.....

     Uplynulo 17 let.....A najednou telefon z  Whitehorsu, nejaka Joshie, ze pan Tomosuke Nada, ktereho jsme pry pozvali pred 17 lety, kdyz sjizdel Yukon, chce prijmout nase pozvani.... Pan Tomosuke Nada je dneska znamy spisovatel (autor asi 30 knih) si s sebou privedl svoji pruvodkyni, prave tuhle Joshie, ktera zaroven tlumocila, a fotografa Takayuki Nakamuru. Na pamatku te nestastne ryze (podle toho jsme si Tomo celych 17 let pripominali), jsme udelali opet lososa s indonezskou ryzi (tentokrat byla bez chyby).

     Japonci byli mili, prijemni a ke konci vecera uz jsme taky pomalu zacali od nich chytat ten uklaneci zvyk J. Fotograf  u nas vsechno vyfotil, Tomo s nama udelal interview, nasi kluci dostali pochvalu, jak jedi hulkama z cinske restaurace (jenom Olin vzbudil smich: kdyz jedl parek, najednou nevedel co s nim, a tak si ho jednou hulkou nabodl. Misha se predvedl se svyma několika slovicky japonstiny a tim, ze je to jazyk, ktery by se chtel opravdu ucit. Je to pravda, nevymyslel si to. Joshie litovala, ze Misha nebydli ve Whitehorsu, protoze by ho ucila velice rada. Take jsme se dozvedeli, ze Japonsko a Kanada maji vymenny program, ze Kanadani mohou rok pracovat v Japonsku na studijni a prazdninove vizum. Misha o tom docela vazne uvazuje. Byla by to zajimava zkusenost – je to pro mlade lidi od 19 do 30 let.

     Ale uvidime, co bude za dva roky...

Alena Kennedy, Yukon, Kanada 

linkuj.cz vybrali.sme.sk