Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Na živobytí má zatím dost a na pejska taky. Peněz i času.<?xml:namespace prefix = o /> Jediný problém, který tím pádem vyvstal, byla nastalá absence vozidla. Můj bývalý automobil značky Lada, žigulík, který jsem s láskou oslovovala „Jáchymku“, má dcera neuznala za provozuschopný. S hrůzou v očích mu říkala „to“ a když si připomněla chvíle, kdy v něm osobně seděla za volantem a snažila se ho uvést do provozu – tj. rozjet, popojet, zastavit – dokázala se i po měsících rozklepat. Zatím řídila mitsubishi eclips, favorita, felicii, volvo, toyotu a další „lepší auta“.  Vrak Jáchymka jsem proto časem prodala (odjel směrem na Východ) a Lenka se rozhodla koupit "vůz". Něco dokonalého, elegantního, sportovního, s hezkým čalouněním, aby to mělo taková ta vystrkovací a zandavací světýlka, automatické zasouvání skel, airbagy, nejlépe, aby to mluvilo a samo se řídilo.

Objely jsme několik bazarů, kde vystavovali šunky všech možných kategorií, barev a stupňů rozpadu. Má holčička sice občas něco obdivovala, ale včas se podívala na ceduli s cenou a patřičně ochladla. Jo, takhle nějaké to červené lamborghini, maximálně čtrnáct dnů staré a do tisíce korun, to by bylo vončo! Dny postupně utíkaly, Robert byl už čím dál tím víc naštvanější, protože neustále pendloval mezi naším bytem, veterinářem, naším bytem, Delvitou, naším bytem, veterinářem.... Jeden z dalších unikátních kamarádů, který se na nás nalepil díky provozování karate, byl Kamil. Ostatně, byl to Alanův kamarád. Vysoký, štíhlý až hubený, celý v černém koženém, úzkou lebčičku krytou baseballovou čepičkou, původním vyučením obkladač, hlavním povoláním znalec a milec všeho na čtyř kolech. Daleko později jsem se dozvěděla, že díky této zálibě měl už párkrát na delší dobu omezen životní prostor na „pár metrů krát pár metrů“. V současné době je prý také pod státním zaopatřením.

Ale tenkrát k nám přišel rozjařený Alan s novým nápadem, který uvedl slovy :“Leničko kočičko, chtěli bysme ti udělat radost, tak ti tuhle Kamil sehnal fantastickou stříkačku, můžeš si to hned odvízt. A bylo by jen za deset talířů, co ty na to?“ Lenička kočička zamžikala, její harpagonská duše se zatetelila blahem, že se pytlíček tolik neotřese a jen se vyptávala, co to je, kde to je, vysbírala finanční drobečky ve svém kutloušku – a jedem pánové ...

  Byla to zářivě červená mazda 626, americký, ve zdejších končinách zcela unikátní model, široké gumy, postranní skla komplet stahovací, mj. všechna skla kouřová, originál a dokonce funkční rádio, krásné nové čalounění velice prostorných sedaček, plno nových dílů u motoru, to vše za deset na ruku, ale – bez jakékoliv espézetky. Ještě před odjezdem ze zapadlé západočeské vísky, kde autíčko bylo zastrčeno v nějakém pofidérním autobazaru, jí tamější pan šéf přišrouboval dopředu i dozadu jakési německé značky. Začínalo to BeZ, takže jsme přibližovadlo pokřtili na Bezinku.  Ale abych neodbočovala – Kamil Lence řekl, že ve zmíněném autobazaru je dneska hrozný binec, proto všechny papíry, které k autu patří, přiveze zítra ráno k ní domů. Že všechno s majitelem vyřídí, ať klidně jede, zítra do desíti dopoledne se stopro ozve. Že je vše zcela legální, je to oficiálně koupené starší německé auto a vyfasuje k tomu ještě dopis od minulého majitele – povolení k jízdě jeho vozem v našich končinách.

  Moje holčička-inteligentní kočička nasedla blaženě do červené stříkačky, auta jen o chlup kratšího než autobus městské hromadné dopravy, téměř tak nápadného jako Michael Jackson v pravé poledne na Václaváku a sešlápnutím plynového pedálu vystřelila směrem Praha. Domů dorazila rozjásaná: „Mami, to ti jede, to je báseň, a pojď se podívat na ty potahy, a hele, okna nemají po stranách uprostřed nic, dá se to všechno srolovat a do kufru se vejdou nejmíň tři mrtvoly, fakt!“

Útloboký kamarád Kamil nepřišel příští den v deset ani žádný další den v  kteroukoliv jinou možnou hodinu. Samozřejmě jsme volaly a sháněly, ale najednou jaksi nebylo koho. Nikdo o něm nic nevěděl, snad se nám jen zdál... To jsme už jistojistě věděly, že kupodivu neustále pojízdný středněvěký auťák máme zcela bez papírů. Na té ledabyle přišroubované značce byla odškrábána taková ta samolepka s orlicí, která určuje, kam dané auto patří (ale rozhodně nepatřila na tohle). Že za těch deset tisíc máme auto a  jedny klíče. Od vozu, který nám může kdykoli sebrat kdekterý  jen trochu všímavý policajt. Ostatně – když tyhle hochy sháníš, nejsou k mání. Když o jejich přítomnost zrovna nestojíš, máš je jistojistě za zády...

Ano, to jsme stály kousek od domu na křižovatce. Byla červená a za námi přibrzdila policie. Lenka zesinala a zalapala po dechu: „Mami, tak je to tady, teď nám ho seberou a my budeme muset jít pěšky!“ Skutečně, po pár následujících metrech nás kluci v uniformách zastavili, vystoupili a požadovali po ní řidičák. Pochopitelně, nejen že si Lenka nebere kamkoliv a kdykoliv peněženku (chraň bůh a uchovej její penízky v suchu!), ale nebere si prozřetelně ani žádné doklady. Tak jim s nevinným úsměvem odvětila, že ho nemá a proč, že jede jen semhle na parkoviště, že je to auto kamaráda, který ji o to požádal. Trošku se vyděsili nad její odpovědí: „Copak nevíte, že řidičský průkaz prostě MUSÍTE mít vždy sebou? Co kdybyste způsobila dopravní nehodu?“

 Na to jim sdělila, že ho sice má už dva roky, ale nepadá v úvahu, aby nějakou bouračku měla, protože jezdí podle práva silnějšího, což znamená, že silnější jsou všichni ostatní, ona jezdí pomaloulinku, dává pozor, a prostě ona nikdy nic. A že tohle je její naštvaná maminka s jejich malinkým křehkým pejskem a cestou zpátky chceme vyvenčit Můrinka. Nevím jak se to stalo, ale pánové si nechali od ní nadiktovat nacionále a rodné číslo, zkontrolovali si to vysílačkou, pak řekli, že auto by klidně mohlo být i kradený, ať ho tedy raději na to parkoviště odveze a jde domů… Nakonec jsme chvilku počkali na onom parkovišti a jely pak zas po svých. Díky neskutečnému Lenčinému štěstíčku jsme ještě následujících půl roku jezdily. Používaly jsme Bezinku převážně jen k cestám pět kilometrů na zahrádku a pět zpátky, párkrát jsme zajely  k veterináři a jinak jen pro nákupy v Delvitě. Vždycky, když jsme před domem vystoupily a vyklidily viditelný vnitřek i prostor pro zmíněné tři mrtvoly, děkovala jsem olbřímímu strážnému andělovi, který s neutuchajícím elánem věrně krouží kolem mé dcery.

Koncem léta začalo tu či onde něco harašit, postupem času přestalo hrát rádio, pravé dveře se občas zablokovaly a nešly otevřít, takže jsem se musela pasírovat přes sedadlo řidiče, v motoru se usídlili jacísi permoníci, kteří prapodivně skřípali a hlučeli. Občas to bouchalo a vůbec vydávalo záhadné zvuky. "To bude výfukem", prohlásila jsem zkušeně. "Asi bude v háji."

Známý pan truhlář, který se s námi jednou vezl, zkušeně sáhl sem i tam a prohlásil, že výfuk má už sice také za sebou své nejlepší časy, ale je celkem v pořádku, což se naopak vůbec nedá říci o ventilech a to že je věc velice finančně náročná, nemluvě o tom, sehnat to pravé ořechové pro tenhle typ auta... Rovněž stahovací okénka se začala stahovat jen na heslo, které nám však odmítla sdělit a když jsme párkrát za sebou dofukovaly krásná široká kola a uvědomovaly si, že v prostoru na tři mrtvoly absolutně chybí jakákoli rezerva, rozhodly jsme se Bezinku pustit dál do světa. Poctivě jsem do nabídkového inzerátu napsala i to podstatné: německé espézetky i totální absenci jakýchkoli doprovodných papírů.

A víte, že se telefon div nezadřel? Volali zájemci z celé republiky. Během jednoho dne, respektive během dvou hodin, byla Lenka chudší o jedno červené autíčko a bohatší o svých deset tisícovek. Vzhledem k tomu, že se noví majitelé doposud neozvali, jistě jsou z Bezinky nadšeni stejně tak jako jsme byly my...

 Budiž jim silnice lehká!

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk