Léto, slunko, pohoda. Uvažuju o tom, a jsem si jist, že zrovna tomuhle se dá říkat Štěstí s velkým „Š“. Šmudlíky-vnoučky jsem zdravé a v pořádku vrátil do péče rodičů. Nic ale netrvá věčně. Vím to, a naučil jsem se vnímat i okamžiky. Nedávno mi miláček sladce sdělil, že už to nejde, že pro její nároky mám moc malej (určitě tím myslela byt, protože plat docela ujde, a nic jinýho mě nenapadá), a že se potřebuje znovu rozletět jako motýlek.

     Zamával křidélky a odletěl mi, motýlek letní.

     Září – A znovu mě čeká výhled z okna – tentokrát pražského, z bytu, který obývám sám, bez motýlka, bez drobečků. Výhled z tohohle okna – to ale není zrovna nic idylického. Ani soused Pepa, poskakující kolem nějaké vojeté šunky mě nikterak nevzrušuje. Ještě, že mám na druhé straně bytu pavlač!!!

     To sice také není ta letní idylka, ale rozhodně se tady nelze nudit. Známe se tady všichni téměř intimně. Známe všechny své milenky, milence, své denní i noční návštěvy, své zdravotní, sexuální, i psychické radosti i strasti.

     Je to tak trochu jako moudrá věta z filmu Krokodýl Dundee, kde Newyorčanka, kdesi v australské pustině nedokáže pochopit, jak zde mohou vůbec žít bez svých osobních psychoterapeutů.   Odpovědi se jí dostane zhruba v tom smyslu: "tady, když má někdo problém, svěří se hospodské, ta to všude rozkecá, a je po problému". Bezva přístup!!!

    Slovo "pavlač" ve mě odjakživa asociovalo něco příšerného, ubohého, špinavě chudého, závistivě nenávistného. Dnes bych neměnil ani zanic. A proč taky?

    Soused Pepa už na mě čeká na pavlači s otevřeným pivem. Musíme nezbytně nutně probrat, kdo komu s kym zase zahejbá, komu dala, komu nedala, komu vykradli nebo ukradli auto, kdo se zrovna dnes dopoledne zastřelil v sousedící herně..... 

    Vždyť "i muži mají své dny"! Josef Pražák, Praha-Žižkov

linkuj.cz vybrali.sme.sk