Abych neskončila v blázinci, i když to by nebylo od věci, trochu blázen jsem byla, to fakt jo, protože jsem přes všechny špatný zkušenosti a mou dlouhou a kostrbatou cestu k osamostatnění a k pohodě pořád chtěla nějakýho toho chlapa. Se širokejma ramenama a hlubokejma očima, co by líbal jak čokoláda, sladce a tak, že to vymaže v hlavě všechny díry, myšlenky a brouky. Jenže něco takovýho bylo jako najít bílýho jednorožce, bylo to skoro neskutečný a já nebyla žádnej extra velkej lovec.

     Dnes jsem zrovna seděla v autě vedle jednoho takovýho, co mě k němu táhlo neviditelné něco, feromony nebo nějaký kouzlo, co na člověka skočí jak rys ze stromu a sedne mu za krk a zaryje se do duše i těla. Jela jsem s ním s papírama na stavbu, abych jako byla v obraze, jak nám to pokračuje, poslal mě tam šéf místo něho a tak jsem souhlasila. Možná až trochu přeochotně, ale bylo mi to jedno, jestli to bude vidět nebo ne. Mluvili jsme tak všeobecně, na stavbě jsem s ním pochodila po blátě, vždycky, když jdu na stavbu s nějakejma papírama, tak den předtím prší a je tam strašný bláto, žlutohnědý a nechutný a já si akorát tak zašpiním boty. Samozřejmě, že jsem si dnes do práce obula nový botičky, co jsem si koupila ke kabelce, podle dcery jsem byla úžasně IN, protože letos se tahle vínovofialová barva bude nosit. Tak jsem prostě byla správně oblečená, co se barev i tvarů týká, jenomže na chození po stavbě to nebylo. Na pohledech všech těch kopáčů a zedníků a jinejch námezdníků jsem to našla. Idiotka, debílek, rozmazlená nafoukaná panička, co roupama neví coby a tak si jde zmáčet drahý botičky do bahníčka. Jenže já jsem kočka školená a vychytralá a na těch štaflích umím i lízt po žebříku, což v duchu nenapadlo ani jednoho, zatímco jsem levou zadní zdolala provizorní schůdky a vylezla do patra. Co by na to kontrola bezpečnosti práce, to je věc druhá. Jenže já dovedu v lodičkách chodit i po lese, přes kotáry a kořeny borovic a nezlomím si přitom ani nehet. Tak jsem jim vzala vítr z plachet, aspoň jsem si chvíli myslela, než mi došlo, že u nich bylo naprostý bezvětří. Že tihle chlápkové hleděj po jinejch než jsem já, že jsem pro ně nestravitelný sousto, vzdálená na hony a že se mě spíš bojej. Kromě rukávu jsem si nezašpinila nic, bláto z bot jsem zkušeně otřela o trávu a do auta nasedla zas jako dáma, trochu praštěná dáma, ale jinak v pohodě. Cestou zpátky jsme zakotvili v jedný kavárně, byli jsme vyzmrzaní a tohle pozvání bych přece neodmítla, i kdyby na mě volala tisícovka ze země. Naštěstí žádný prachy ze země nevolaly, protože kdoví, jestli by mě nějakej čert nebo finanční nedostatečnost nakonec neudolaly. Objednali jsme si kafe, měla jsem na něho chuť už na té stavbě, vlastně už od rána, protože za ty roky je to moje droga, ne ten kofein, ale ta vůně. Miluju vůni čerstvě pomletý kávy – i když ji zrnkovou nepiju, jen presso nebo instantní. A s mlékem. Stačí mi se jí nadýchat a hned je mi příjemně, piju i bezkofeinovou a udělá mi stejně dobře jako kofeinová. Takže ta má závislost je spíš na tu vůni a chuť. Dáme si se šlehačkou, že? Ani nečekal na odpověď, protože ji znal předem, stačilo se mu podívat do očí a objednal mi alžírskou s vaječným koňakem. A sobě taky, jenže vídeň. Byl přece autem, tak žádnej alkohol. Hahaha. Musíme se prý taky rozmazlovat.

Jo, člověk si musí dopřávat denně malé radosti, souhlasila jsem.

     Jenže to nevěděl, že tou mou radostí je přímo ON. Že pro mě je odměna být tady s ním, protože se mi jako chlap strašně líbí, i když je trochu starší než já, protože mně se odjakživa líbili takoví ti zralejší muži. Můj exmanžel byl stejně starej jak já a z toho mi zbyl akorát pocit zklamání a marnosti a ztráty času. Prý je to tím, že jsem v dětství silně postrádala otce a tak si teď hledám takový ty zodpovědný, otcovský typy. Něco na tom bude. Mě spíš přitahovaly jejich zkušenosti, jejich klid a vyrovnanost, že už něčeho dosáhli a nepotřebovali si nic dokazovat, a navíc se jim líbily ženy jako jsem byla já.

     Tak jsme pili kafe a povídali si a já si v duchu představovala, jaký by to bylo, kdyby mě políbil. Moc mi to nešlo. Když jsem vzpomínala na Pavlíka, mého prvního přítele po rozvodu, tak to šlo lehce. Protože jsem věděla, jaký to je, nebylo těžký si na to vzpomenout. Ale tady s tím mi to nešlo. Přemýšlela jsem, jakej by byl náš první polibek. Jestli jen takovej lehoučkej, něžnej, sotva dotek, a nebo pořádnej, dlouhej a vášnivej, jestli bude zubama chňapat po mejch rtech a jestli do mě vnikne i jazykem a nebo jen tak rozdrtí mý rty těma svejma bez toho, že bych ho ochutnala jak bonbón, bez poznání, jestli je jako čokoláda nebo jako víno.Seděli jsme a kecali, o ničem a o všem, sama už nevím, o čem, byla jsem jak puberťačka, ale ne ta dnešní, ty dnešní holky – náctky jsou daleko zkušenější, ofrklejší a světáčtější než já ve svým věku, od těch se mám co učit. A tak jsem tam s ním seděla, vcucávala dojmy každým pórem a pila to studený kafe už tak dlouho, jen abych to protáhla co nejdýl. Bylo mi hezky, teploučko, měkoučko a říkala jsem si: teď jsi, holka, v nebi, ještě ne v sedmým, ale tak ve druhým, ve třetím. Takový příjemný pohlazení po tý mý uspěchaný duši, my dva a vakuum kolem nás, žádný lidi, žádná práce, i ta servírka nás nechala bejt, když viděla, jak se navzájem sajem očima. Zřejmě cítil to samý co já, protože i on dopíjel to svý kafe po mikroskopickejch douškách. Možná taky přemejšlel o tom, jak chutnají mý rty, jestli po malinách, jenže jsem je měla nartěnkovaný, a to chlapi nemaj rádi, a tak mě ještě nepolíbil.

     Za chvíli už dopijeme, protože po mililitrech se vypije i oceán až do dna a proberem se do normálního světa, vypadnem z toho druhýho, třetího nebe a jemný mrholení nás dokonale přivede zpět k sobě. Já vpadnu do toho svýho života a budu dál myslet na chlapy a on do toho svýho, kterej neznám. Kterej je možná víc růžovější než ten můj, ale i v něm se dá myslet na jednu bláznivou ženskou, která si chodí po stavbě na šteklích a pak nekonečně dlouho usrkává alžírskou kávu a při řeči ztrácí souvislosti, protože mluví víc očima než pusou a jeho oči taky čtou něco jinýho, než pusa říká.

Nechala jsem se zavézt na firmu a schraňovala jsem si v srdíčku takový něžný rozechvění, kamínka, co mě budou hřát přes víkend až do pondělka do rána, kdy do nich možná zase naláduju další dávku.

     A pro to stojí za to ten víkend přežít na úsporný režim, nemyslíte?  J

Pavla Konupčíková, Olomouc  

linkuj.cz vybrali.sme.sk