Navíc není možno se tam dostat pomocí místní dopravy. Vydržel jsem však dlouho. Okolo 22,00 jsem zaznamenal, že na pumpu přijíždí Octavia kombi s českou SPZ. Svitl mi nápad, jestli by mne za úplatu někam přece jen neodvezli. Bohužel, auto bylo plně obsazené, takže jsem se ani nepokusil o kontakt. Nápadu na svezení za úplatu, byť bych už nejel klasickým stopem, jsem se však držel dál. Něco málo po jedenácté se na mne usmálo štěstí. Manželský pár ze Slovenska mou nabídku a současně žádost o pomoc přijal. Koupil jsem si chvatně ještě něco k pití na cestu a vyrazili jsme směrem na Passau. Docela příjemně jsme si pokecali, což uvítal zejména řidič, jenž byl už poměrně znaven cestou non-stop z Belgie. Jeho únava se občas projevila i na stylu jízdy, takže radost z poměrně vysoké rychlosti se tu a tam vytrácela. Jak jsme se blížili k Passau, hnala se mi do hlavy otázka, zda je to dobré řešení. Totiž dálnice přes Passau nevede, míjí jej asi o 25 km a mohl bych se tedy dostat do stejné situace jako v Juře. I manželka řidiče se ptala, zda si to nerozmyslím a pojedu s nimi dál. Oni jeli dále po trase Linz – Bratislava. Též se nabízela možnost, dojet s nimi až do Blavy (slang) odhadem v 6-7 hodin ráno a do Prahy dojet autobusem. Znělo to lákavě, ale řidičovy výkyvy v řízení mne dovedly ke konečnému rozhodnutí, dál než do Lince s nimi nejezdit.
     V pondělí ráno, něco kolem 0.30, jsem se octl na parkovišti v rakouském Ansfeldenu. Je to místo vzdálené cca 25 km od Lince. Posnídal jsem, vypil kafíčko a uznal, že Rakousko je o něco levnější země než Německo. Cedule na výjezdu z parkoviště mi dodávala síly a další odvahu do stopu, neboť po dlouhé době jsem viděl směrovku na Prahu. Zde jsem ale udělal též jednu chybu. Měl jsem dojem, že i zde je nejbližší ves vzdálena od parkoviště jako v Německu v Juře. Stopoval jsem poctivě s malými přestávkami až do 7.00. Bez úspěchu. Ještě ve 2 ráno jsem byl pln optimismu a počítal s tím, že budu v Praze tak brzy, že sice unaven a nevyspán (nespal jsem od soboty 10.00hod.) dorazím včas do práce. V 7.15 se rozednilo a já spatřil v dálce obrysy domů... Neváhal jsem ani chvilku a vyrazil tím směrem. Ves byla vzdálena necelý 1 kilometr. Pak nastal velmi rychlý obrat. Došel jsem na náměstí, našel stanici místní MHD a zjistil, že mi za 15 minut jede autobus do Lince. Neměl jsem odhad, kolik bude stát jízdné. Podle jízdního řádu to byla cesta dlouhá skoro hodinu. A já měl v kapse poslední 3 Euro. Získal jsem malou obavu, že svou možnost hnout se odtud, jsem přes noc utopil v kafi. Nakonec mne řidič pumpnul jen o euro padesát a já se vydal blíže domovu. Co bylo kruté zjištění, že první autobus jel už kolem čtvrt na pět. Mohl jsem si ušetřit skoro 4 hodiny čekání v zimě, dešti a na větru…
     Víte co je na stresových situacích nádherné?? Že ze sebe dostanete maximum svých schopností a to i těch, o nichž už ani netušíte. O čem mluvím?? Jen těžko jsem chápal, jak je možné, že už od půlnoci  jsem nádherně "šprechtil" německy. Myslel jsem, že mé školní znalosti jsou již ty tam. V 9.00 ráno jsem dorazil do Lince. Nalezl nádraží a zjistil, že vlak do Summerau odjíždí za 15 minut. Koupil jsem si lístek a vyrazil směr Česko. V Summerau jsem přesedl na vlak Českých drah a byl to tedy poměrně šok. Špína, hluk.....co budu dál povídat. Tato lokálka mne dopravila do Českých Budějovic. Tam navazoval rychlík do Prahy. Ještě se situace komplikovala tím, že průvodčí hned oznámil, že ve Veselí nad Lužnicí se přesedá kvůli výluce na autobusy.
     Bylo pondělí 13.09.2004, 15.00hod. odpoledne,  když jsem vystoupil z vlaku ve Vršovicích. Tady jsem si uvědomil, jak je fajn bydlet poblíž nádraží. Několikrát jsem si po cestě slíbil, že jestli se z toho všeho někdy vymotám, tak už budu rozumný a vícekrát osud  takhle nepokusím.

Chosé, Praha, Vršovice

linkuj.cz vybrali.sme.sk