Taktéž mne znepokojoval fakt, že zde nebylo po jiných stopařích ani vidu, ani slechu. Mé obavy ovšem zahnal řidič Oplíka Corsy. Zavalitý típek jel až za Frankfurt, což mi vyhovovalo. Po čas cesty jsem několikrát zkusil navázat hovor, ale bez většího úspěchu. Řidič mne pak nakonec vysadil na parkovišti Weiskirchen, na tom samém, kde jsem den předem kolem 19,00 stopl ten turecký kamion. Bylo odpoledne, nádherný čas, nic tedy nebránilo tomu, abych někdy kolem půlnoci byl v Praze. Ovšem – to bylo jen mé zbožné přání.

    Zatím se bez mého vědomí naplňoval scénář událostí, které zavinily, že jsem se nakonec vracel další den od Jihu. Jak se to mohlo stát, to popíši později. Na tomto parkovišti jsem postál poněkud déle, než se mi zdálo dobrým. Situaci navíc ještě kazil další stopař, mířící do Mnichova.  V olezlém obleku a s nepřehlédnutelnou vadou chrupu měl malou šanci se pohnout z místa. Po zhruba hodině jsem trochu propadal panice a krátil si čas hloupostmi. Třeba neuvěřitelnou cedulí, s názvem v tom místě nic neříkající vsi v Čechách.
     Právě včas jsem stačil ceduli opět vyměnit za normální, tedy s údajem požadovaného směru. Ten byl stále stejný, Norimberk – Plzeň – Česko. Zastavil postarší řidič s americkou dodávkou. Byl hovorný, což bylo fajn, ale čím hlubší téma k hovoru, tím se rychlost jízdy dramaticky snižovala. Bylo již pomalu k soumraku, když jsem vystupoval z auta na parkovišti Wurzburg, ovšem asi 20 km od města. Měl jsem na vybranou: Varianta 1. byla taková, že bych dojel do města a pokračoval druhý den. Varianta 2. byla pokračovat. Rozhodl jsem se, že pojedu dál.

      Asi za půl hodiny zastavil bílý sedan japonské značky. Řidič jel směrem na Regensburg. To se mi hodilo, udržoval jsem směr. Jenomže to už se plně rozbíhal onen scénář, že už v neděli domů nedorazím. Stačila maličká chyba v domluvě a bylo na malér zaděláno. Řidič mi totiž nabídl, dle našeho rozhovoru, že mne vysadí na parkovišti Jura. Kdybych se podíval na mapu, jistě bych jej upozornil, že má cesta s ním končí v Ansbachu. Jura je totiž parkoviště již plně ve směru Regensburg – Pasov. To jsem ale zjistil, až když jsme míjeli odbočku na Plzeň… Chybělo tak málo.

     Kolem půl deváté jsem byl v Juře. Můj omyl nešlo napravit, neboť již byla tma a nechat se vysadit v lese bylo nejen nemožné, ale hlavně nebezpečné. Věděl jsem, že jsem poměrně dost v maléru. A snažil se vykoumat, jak z toho ven. Ani nápad, že bych přelezl dálnici a vydal se v opačném směru. Musel bych být sebevrah a podchod jaksi nebyl nikde viditelný. Takže po vypitém kafíčku jsem se smířil s faktem, že budu muset pokračovat do Pasova, který se jevil jako v dané chvíli ten nejoptimálnější cíl. Začala zima, byla tma a mé šance na stop se rovnaly nule. Kolem půl jedenácté večer jsem již začal spřádat plán, jak přečkám noc na parkovišti.

Nastalá situace byla fakt tragická…
Chosé, Praha-Vršovice