Praskaly a bortily se a mně se vloudila do hlavy myšlenka na brouky s tvrdýma krovkama, že asi křupou v puse úplně stejně jak ty lentilky a jak asi chutnají, ale vůbec se mi to nezprotivilo, jak by asi každé dámě mělo, bylo mi to fuk.

     Vzpomínala jsem na jednoho chlápka, co mě jednu dobu šíleně bral. Byl jak ty lentilky. Veselej, správně barevnej a chutnal jako čokoláda, jako zakázané ovoce a trochu skřípal jako ty krovky. Navenek byl strašnej drsňák, tvrdší než ta barevná cukrová poleva, ale vevnitř byl slaďoučkej a měkkej jako ta mléčná čokoláda. A oči, ty měl modroučký a hluboký, až jsem se  v nich chtěla utopit, jako lesní tůně z románů Zane Greye, co jsem kdysi dávno hltala a chtěla bejt Molly Dunnovou, co si namluví toho mladýho Trafta, synka milionářskýho, a strávit život v minulým století mezi kovbojema, kdy se žilo opravdovějc, ne jak teď. Kdy se urážka trestala krví a když člověk miloval, tak do smrti, ke který měli ti drsní kovbojové tak blizoučko. Kdy se kolty nosily veřejně, aby každej věděl, s kým má tu čest, a kdy ta zatracená čest byla nade vše. Tak takový měl ty oči, hluboký a opravdový. I ten život byl jako ty lentilky. Navenek tvrdý a pod krovkama broučíma sladkej nebo hořkej jako čokoláda.

     Vždycky jsme po sobě jen tak pokukovali, pomrkávali a hltali se, ale nikdy mezi náma nic nebylo. Jo, povídali jsme si, rozuměli si a žertovali spolu, to jo, ale tělesně nic kromě podání ruky, přátelskejch šťouchanců do zad a kamarádský pusy. Nic. Páni, jak já byla tenkrát hloupá. Tolik promarněnejch příležitostí, tolik možností a já je nechala protýct mezi prsty. Měla jsem sníst ty lentilky všechny naráz, zlíbat ty hluboký tůně a utopit se v nich. Jenže mě bylo v tý době o dvacet let míň, a když nad tím tak přemýšlím, tak jsem o životě nevěděla skoro nic, jo, byla jsem tou Molly Dunnovou, děvčetem z lesů, které se bláznivě zamilovalo do bohatýho chlapce a z nešťastné lásky se chtělo utopit v tý tůni, ale stejně jak já bylo až moc rozumný a neudělalo to, a po večerech jsem lovila pumy v Arizoně a s kovbojema hnala stádo po stezce a bojovala s rudochy a skutečnej život šel tak trochu mimo mě. Prohnal se, sebral sebou pár mých kámošek a kamarádů – taky rádů, těm nadělil horem dolem, a já se v tý době vznášela někde jinde, snila o cti a slávě a romantice, a přitom jsem měla snít o praktičnosti, o užívání si života, o sexu a touze a o chtíči, a ne snít, měla jsem to chtít prožít.

     On o životě něco věděl, ne zas tak moc, jak by měl, ale o kus víc, než já. Jenže stejně jak já měl prsty svázaný blbejma konvencema, nechtěl ublížit nikomu a tak raději ublížil sám sobě a tím pádem taky i mně, ale to mu v tý chvíli nepřišlo na rozum. Zato já to dneska vím moc dobře. Že když nechceš ublížit a trpíš za to sám, tak druhýmu ublížíš tím víc. Že člověk, když příjde ta doba, nesmí přemýšlet. Musí jednat, stejně jak vlkodlak, co to na něj přijde o úplňku a nic s tím nenadělá. Prostě následuje to divný nutkání, tělu neporučí a v toho vlka se změní a jde za hlasem krve a urve si, co jeho tělo potřebuje. A že člověk musí někdy jednat jako ten vlkodlak, dnes už to vím, jako když na zemi před tebou leží tisícovka a ty ji nezvedneš, tak ji automaticky zvedne někdo jinej a neptá se.

     Mockrát jsem byla tak blizoučko, že jsem cítila tu chlapskou vůni, věděla jsem, že zrovna tenhle mi voní moc a moc lákavě, tak jak jinej mi třeba nevoní a nesnesla bych, aby se takhle přiblížil. V tý chvíli jsem se snažila nedýchat moc nahlas, aby si toho nevšiml, protože jsem se styděla za tu svou živočišnost, co se ve mně probouzela, jako by to bylo něco neslušnýho, co se nemá vůbec ukazovat. A taky aby si nevšiml, že se mi zrychlil tep, měla jsem strach, aby neslyšel mý srdce tak bláznivě bouchat, protože se to nehodí. No a protože jsem taky měla strach, když jsem viděla, jak i on začíná rychleji dýchat a když se chtěl napít kafe, tak se mu třásly ruce, jak si dával šálek ke rtům a jak nervozně pořád míchal to napůl vypitý kafe. Bála jsem se, že by mu to třeba nebylo příjemný, že si všimnu, jak je vzrušenej, že by se cítil trapně jak tenkrát já, když jsem poprvé při mazlení cítila vlhkost v kalhotkách z Tuzexu… Jo, tak hloupá jsem byla.

     Tak jsem za ty roky něco rozumu pobrala. Vím už, že v tůních se má člověk utopit, v nebi lítat a hezkejch citů si urvat, co se dá. Minulej měsíc jsem ho potkala zas. Byl nádhernej, vůbec se za ty roky nezměnil, až mi bylo trapný, jak jsem já rozpukla, ale vím, že to se chlapům líbí, tak vo co de. Ty oči měl hluboký jako tenkrát, možná ještě víc a kolem nich měl vrásky, co mu dodávaly takový šmrnc, až jsem zas v kalhotkách tekla jak řeka. To se ví, poznal mě, vlasy mám pořád stejně rozlítaný, až to pěkný není, v mých letech bych měla být víc za dámu, ale to jsem já, a jsem ráda, že jsem jaká jsem. A ta jiskra mezi náma byla, fakt že jo, ani ty roky ji neuhasily, spíš naopak. Oba už jsme věděli, že jestli něco má bejt, tak prostě bude.

     Doprdele práce, ten nahoře si s náma zahrává jak s figurkama na šachovnici. Jo, k tý kytici dejte černou stužku, jasně, k těm bílejm růžím, bílý jako panenství, neposkvrněný, takovej byl náš vztah, nenaplněnej a čistej, a nespetla jsem se, chci sudej počet. Já už se nebojím vyjádřit emoce, jen musím počkat, až bude po pohřbu, až tam nebude jeho žena. Aby mě neviděla a abych tím neublížila něčemu, čemu on už dávno ublížit nechtěl. A slibuju, že tam budu řvát jak o život, však o ten právě šlo, že? Budu brečet a budu vzpomínat a nakonec půjdu a tu kytku hodím do koše, aby ji tam ona nenašla.

      Sakra, proč musí člověk něco ztratit, aby mu došlo, o co přišel?

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk